Na hraně pravdy a lži

Josie

„Theo!" vykřikla Josie a než se nadál, už visela bratrovi kolem krku. Theo cítil vřelé obětí své mladší sestry a její vlnité stejně barevné vlasy, které ho lechtaly na tváři. Snažil se zadržet slzy, ale to nevydrželo ani sekundu.

„J-Josie..." vyšlo z něj tichým hlasem a pohladil sestru po vlasech, jakoby nemohl uvěřit, že je to vážně ona.

„Jsi tak vysoký!" smála se se slzami v očích.

„Ty jsi... Tak moc jsi vyrostla..."

Josie se rozesmála a Theo se musel usmívat taky. Celé tři roky s ní nemohl ani promluvit! Konečně ji na chvíli pustil, aby si ji mohl prohlédnout, ale bál se odejít jen na krok, aby mu zase nezmizela. Z malé rozdováděné Josie se za tu dobu stala slečna s milým úsměvem. A Theo to všechno propásl. Ani nevěděl, co má říct... Jenže pak úsměv z jeho tváře zmizel.

„Proč jsi tady," řekl chladným tónem a v očích se mu zabklýskl strach. „Neříkej mi, že..."

„Rozhodla jsem se jít na výcvik, tak jako ty!" řekla hrdým tónem.

Theo jí zatřásl s rameny. „Josie! To snad nemyslíš vážně... Nevěřím tomu, že by tě máma nechala odejít."

Z dívčiny tváře zmizel úsměv a sklopila hlavu, aby se vyhla bratrovu přísnému pohledu. „Máma to neví. Teda... Teď už určitě ano - ale ona mě nechtěla pustit, jenže já tam nemohla zůstat."

„To tě nezastavil ani táta?!" běsnil Theo. „Uvědomuješ si, žes je nechala oba doma samotné? Josie, já na tebe spoléhal!"

Dívka se zarazila a pak se mu se svraštěným obočím podívala do očí. „Ty to nevíš?" Naklonila hlavu stranou, ale pak si jen povzdechla a upravila si vlasy za ucho. „No jistě, že nevíš... Neměl ses to jak dozvědět..."

„Co nevím?"

Josie si nervózně skousla ret. Nechtěla být ta, která to Theovi bude muset rict. „Táta... už není naživu. Je to skoro rok-"

Theo se chytil za hlavu. „Co se stalo? Ty léky snad nezabraly? Dostali jste peníze?! Mohlo se to nějak zhoršit..."

„Ne, ne... Theo. Ty peníze jsme dostali, všechno bylo v pořádku, ale táta... ty léky nechtěl brát."

„Cože? Proč?! Vždyť-"

Tentokrát to byla ona, kdo dal svému sourozenci ruku na rameno. „Theo, poslouchej. Snažily jsme se s mámou donutit ho brát léky, ale on trval na tom, že těmi penězi, co máme díky tobě, nemůžeme plýtvat na něj. Máma se ho snažila přemluvit, ať to vydrží alespoň ty tři roky, ať čeká na tebe, až se vrátíš, i já ho přemlouvala. Ale... táta říkal, že se nevrátíš." Podívala se Theovi do očí.

Theo se zmateně mračil, jakoby si myslel, že si z něj Josie dělá srandu. „Táta nevěřil, že to zvládnu..."

„Ale ne, hlupáčku," usmála se sestra. „Jen vždycky říkal, že určitě potkáš nějakou hezkou blonďatou dívku, co tě bude mít ráda proto, jaký jsi, a na rodinu zapomeneš. Proto si táta myslel, že už se nevrátíš."

„Ale..." Theovi se kutálela dolů po tvářích další várka slz. „Slíbil jsem to. Slíbil jsem, že se domů vrátím - i kdyby jen na chvíli!"

„Já vím," zašeptala tiše Josie a jemně bratra obejmula. „Vím, že se za mámou vrátíš, proto jsem mohla odejít," šeptala mu do ucha.

Theo se vymotal z obětí. „Josie, ne. Neprocházej tou bránou, nevíš, co tě tam potká-" Thea někoho zatahal za rukáv a když se otočil, spatřil nervózního Elia.