Na hraně pravdy a lži

Slova vítězí

Shan jenom protáhla obličej. Pomáhat v kuchyni? S těma dvěma? Tak to je teda výhra... Ale nemá si co stěžovat, do téhle situace se dostala kvůli vlastnímu rozhodnutí. Jednou se také chtěla starat i o ostatní, nejen o sebe - a takhle to dopadlo.

Protože však museli jít za ostatními a pokračovat i na zbytek hodiny, Shan si hodila Febe přes rameno a nesla ji s sebou. Instruktor totiž nevypadal, že by se o ni nějak více zajímal a Shan cítila tu zodpovědnost, že když už je ta holka v bezvědomí kvůli ní, tak by se o ni měla postarat. Febe se však docela brzy probrala, určitě dříve, než by to Shan čekala, a začala okolo sebe kopat nohama rukama. A křičela, ať ji pustí, tak ji Shan pustila. Na zem. A své povinnosti se tak zbavila.

Další hodinu už naštěstí neměli společně s Omicronem a tak to vypadalo, že bude větší klid. Měli totiž mít zase teorii. Oddíly Eta, Iota a Omega seděly v jedné třídě a usínaly při dlouhých monolozích instruktora Jadea. Učivo ohledně lidského těla už víceméně znali, jen se opakovalo stále dokola. Mnohem zajímavější by možná byly vítězné taktiky vojsk Města v minulosti, nebo něco ohledně zbraní, ale prostě ne, nee, Jade je musel trápit zrovna s tímhle.

„Já vím, že to pořád opakuji, ale poslouchejte, je to zajímavé..." Před sebou měl jeden z těch starých plakátů, které sotva drží, a ukazoval na nějaké kresby, o kterých by se úplně nedalo říct, že jsou anatomicky přesné. Což byla vtipná ironie, protože to byla právě anatomie, co zrovna probírali. Theo vždycky přemýšlel, jestli byl autorem toho plakátu málo zručný malíř, nebo jen člen instruktorského sboru. Hnědovlásek sotva poslouchal, protože už to všechno znal nazpaměť. Mnohem zajímavější byl Mika, který si něco vedle čmáral do svých papírů. Už v nich zbývalo málo místa, ale i tak se vždycky nějaká volná stránka našla.

„Píšeš?"

„Kreslím," odpověděl blonďák.

To Thea zaujalo a jeho znuděný výraz byl hned pryč. „Co kreslíš?" Snažil se mu nahlédnout do papírů, ale Mika ho nenechal.

„Tak zaprvé, neumím kreslit. A zadruhé, ukážu ti to jen, když slíbíš, že se nebudeš smát."

Theo nadzvedl obočí a pak přikývl. Mika se tedy zhluboka nadechl a ukázal stránku, na které byly místo písma obrázky. Theo si papír zaujatě prohlížel a Mika ho hned schoval zpátky. „Je to špatný..."

„Je to hodně dobrý," usmál se. „Ale nikdy mě nenapadlo, že taky kreslíš. Proč jsi mi to neřekl už dříve? Ukaž... Ukaž mi to ještě jednou, chci si to prohlédnout trochu víc."

Mika měl rudé tváře a bál se papíry znova otevřít. „To říkáš jen proto, abys mě neurazil. Když říkám, že je to špatný, tak je to špatný."

Theo jen nadzvedl obočí, když se na něj Mika zamračené díval, a pak pokrčil rameny. „No dobře, když říkáš..."

„Takže si myslíš, že je to špatný?" Mika najednou vypadal ublíženě. Sám pro sebe se znova na obrázek zahleděl. Vždy, když měl v ruce papíry, tak se nesnažil jen psát. Občas i kreslil, rád zachycoval ty momenty, většinou lidi, nebo jen úsměvy... Ale nebyl s tím zrovna spokojený, v jeho hlavě byly vzpomínky mnohem krásnější. Před Theem se to snažil schovat, ale zároveň mu to chtěl ukázat už dlouho. Jen se většinou věnovali spíš psaní a o kreslení nikdy nebyla řeč. Psaní je přitom také kreslení, svým způsobem.

„Tak mi to ukaž ještě jednou, vždyť jsem skoro neměl čas si to prohlédnout."

Mika se zahleděl Theovi do očí, pak na papíry a pak zase na Thea. Ještě se podíval na instruktora, ale ten si mluvil svoje, jakoby vyučoval ne kadety, ale sám sebe.