We are Us // DOKONČENO //

4

"Kdyby někdo chtěl zabít mě, pochopil bych to, ale betu? Nedává to vůbec smysl." "Přijdeme na to."

Pov Logan

Ta zpráva byla zneklidňující. Poslední útok byl před 5 lety. A ten ani nebyl na nás ale na vedlejší smečku. Dylan s Leou vyskočili od stolu a běželi se tam podívat. Typičtí ti 2.

Jeden vymyslel trhlý nápad a oba ho provedli. Nezáleželo jim na tom jak moc nebezpečné to bylo. Ani na tom co by se mohlo stát. Ne že bych já byl v jeho věku o moc jiný. No sice už ze mě byl alfa. Ale moc se od sebe nelyšíme.

Volal jsem za nimi, aby nechodili, ale nemělo to smysl. Lea Dylana hodně změnila a to k dobrému.

S Adel jsme se hned vypravili do kanceláře. Vždy když tam s ní vstoupím vybaví se mi jisté vzpomínky. Špinavé vzpomínky. Ale to je pohádka na jindy.

Teď šlo o smrtelně nebezpečnou věc. Pro některé už bylo pozdě. Útok.

Mason přiběhl. "Je to pravda?" Sedl jsem si do křeslo-židle za stůl. "Rád bych řekl, že ne ale evidentně ano." "Dylane, Blacku jak to vypadá?" "Temní vlkodlaci." Tak to jsme právě mohli potřebovat.

Vzhlédl jsem k oboum, kteří to taky slyšeli a čekal co bude dál. "Musíme to vyhlásit..." začal Mason "Ne. Je noc zítra to stačí. Nechme lidi ještě v klidu vyspat. Navíc temní vlkodlaci si nechávají na čas." utnula ho Adel.

Občas jsem se cítil jen jako soudce. "Ano akorát že obvykle nezabijou celou hlídku. Nemůžeme si být jistí že zachvíli nezahájí útok." Moje chuť to teď řešit klesla pod bod mrazu. Jestli to ještě vůbec šlo. Promnul jsem si oči a přejel si rukama po obličeji.

"Fajn Masone, Adel ma pravdu. Informuj okolní smečky. Musí to vědět ještě dnes. A zítra to řekneme smečce. Pak jdi domu je pozdě." "Provedu. Ještě něco?" Pokynul jsem mu rukou. "Ne běž." Odešel.

Slyším ve svojí hlavě káravého otce se zvednutým ukazováčkem, který by řekl, že smečka musí být vždy na prvním místě, že ji teď vystavuji možnému nebezpečí. Já vím tati, ale teď ne.

Adel se mi posadila do klína. "Logane. Bude to v pořádku, vždy bylo a vždy bude. Hmm?" Rozcuchala mi vlasy a usmála se. Mohl bych pro tento úsměv zabíjet. A to, že patřil jen mně mi vyhovovalo ze všeho nejvíce.

Položil jsem jí hlavu na rameno a snažil se nemyslet na nejhrůznější scénáře v mojí hlavě. Pak mě začala líbat a já doopravdy zapoměl nebo je aspoň na zbytek noci vytěsnil.

---
Překvapení!
Ano pořád existuju. Bohužel náš internet v pondělí neexistoval.