We are Us // DOKONČENO //

7

"Nemůžeš mu to brát za zlé." Zahleděl se do dáli. "Chvíli mi to bude trvat."

Jak jsme se dívali na vlny narážející do kamenů kolem, uvědomila jsem si ,že je neděle. "Budeš mě pak muset vzít k mámě." podíval se na mě. "A nechceš tu ještě zůstat. Vždyť nemusíš domu. Prosím" "Musim máma by dostala šok kdybych se tam neobjevila, navíc tu nemám věci."

Diskuze kterou jsme s Dylanem měli vždy, když mě měl odvést k nám. Plácla jsem ho do nohy a zvedla se. "To bylo za co?" Vzhlídl ke mně. "Pojďte slečinko jdeme domu." Nabídla jsem mu ruku, on ji se smíchem přijal a taky vstal.

"Co bych bez tebe dělal?" Položil mi ruce na ramena. "Zabíjel samotáře." Předstíral bolest. "Auč to už mě takhle dobře znáš?" "Nějaký pátek to bude."

V domě smečky nám Ely zkřížila cestu. "Zítra se uvidíme ve škole žejo?" "Jasně bodyguarde." Obě jsme se naráz rozesmály a dali si high five.

Od té doby co Dylan odmaturoval už logicky nechodil do školy a tak dostala Ely za úkol mě hlídat jako bych to sama nezvládla. Ikdyž každý na škole věděl, že je Dylan můj druh. Nikdo se ani nedováži se mě dotknout po tom incidentu asi před měsícem.

Flashback
Byli jsme na párty, nějaký člen smečky o mě "omylem" zavadil a držel mi ruku. "Pusť jí." Podíval se mu do očí. A přesně tahle milisekunda zaváhání mu byla osudná. Dylan mu jednu vrazil. Poučen ze své chyby se ani nebránil. Už už se natahoval aby ho praštil znovu. "Dylane ne!" Myslel to dobře. "Nic se přeci nestalo." "Ale ano stalo..." odpověděl naštvaným hlasem. "Mám ti taky jednu vrazit?" "Proč?" Jeho výraz se změnil na nechápavý. "Vzdoruješ mi."

Sbalila jsem si věci. Sice mě rozptyloval svojí osobností, ale netrvalo to dlouho. Nasedli jsme do jeho rudé mazdy a mlčeli.

Dylan byl pořád neklidný, když si propletl jeho ruku s tou mojí. Sice mě ještě neoznačil za což jsem byla vděčná, ale nebylo to jen tím. Palcem jsem ho hladila po ukazováčku a po chvilce jeho prsty přestali cukat.

"Dylane bude to v pořádku uvidíš." "Kéž bys měla pravdu Leonie" Políbil mi ruku kterou držel.

Občas jsem mu opravdu chtěla vidět do hlavy, nebo nejlépe vzít část jeho myšlenek a starostí a přenést je na mě. Tak aby ho to netrápilo. Auto zastavilo před Michalovým domem. Smutný pohled v jeho očích mluvil za vše.

"3 měsíce. Pak se vystěhuju." Povzbuzující úsměv bylo jediné co jsem mu mohla dát. Ikdyž potom mě něco napdlo. "To je ještě dlouho." Naklonila jsem se k němu a položila moje rty na ty jeho.

---
Proč nebyla kapitola? Neumím psát na povel. A ten Flashback je... no neni nejlepší.