We are Us // DOKONČENO //

31

Tma.

Nemohla jsem ničím hýbat. Ani moje mysl moc nefungovala. Myšlenky jako by chtěly vždy odletět jakmike jsem po nich sáhla. Občas jsem slyšela, občas cítila ale většinou nic.

"Leonie musíš se vrátit nemůžeš v té temnotě být věčně."

Ten hlas jsem znala až příliš dobře. Až příliš mi připomínal dřívější vzpomínky. Až příliš mi připomínal zkoro zahojenou ránu. Až příliš ji zase otevíral. Nemyslela jsem, že ho ještě někdy uslyším. Co to k sakru? To už mám i halucinace? Evidentně.

"Tati?" zašeptala jsem. Hlas se mi třásl. "Leonie Dylan tě bude potřebovat. A ostatní taky" "Tati?" "Leo seber se takhle jsem tě nevychoval. Bojuj!" "Tati?" "Leonie jsem s tebou, nezapomínej na to." "Tati?" to už jsem křičela.

Pov Dylan
Nemohl jsem spát. Bylo to až směšné, můj ochranitelský pud přeháněl. Jakmile někdo jen prošel kolem, byl jsem na stopkách. Bolela mě hlava. A když už jsem přimhouřil oči objevoval se tam pořád stejný obraz, stejný příběh.

Šedý studený pokoj bez oken, k osvětlení slouží jen žárovka na stropě. Drží mi ruce za zády dva chlápkove. Mám na nich i na břiše pár ran. Nohy mám svázané. Nemůžu se hýbat. V puse cítím vlastní krev.

Lea, je na tom stejně, stojí naproti mně. A to mi trhá srdce. Jak jsem na tom já, nezáleží, ale ona. Vařím vztekem.

"Buď ty nebo ona." "Mě!" Vykřikneme oba. "Leo ne! Vyber si mě." On se tím značně baví. "No tedy, tolik dobrovolníků jsem tu ještě neměl. Ale vyberu si. Hmm. Ji." Ukáže na Leu. "Ne, ne, ne vyber si mě." Podívá se mi do očí. "A teď se dívej. Dívej se jak všechno co jsi kdy měl mizí." Usmívá se. "Ne!"

Chci toho bastarda zaškrtit, jednu mu vrazit, rozčtvrtit ho. Nemůžu. Ať se snažím jak chci nedokážu se odprostit.

Vím co se stane. Už jsem to prožil několikrát. "Ne!" Už křičím. Chytne Leonnie za vlasy tak aby zaklonila hlavu. Poprvé se na mě podívá. Její oči mají klidný výraz. "Leo ne!" Přiloží jí čepel nože ke krku. Snažím se vytrhnout těm chlápkům ale nic nepomáhá, jsem odsouzen k tomu sledovat. Jen sledovat. "Leonnie ne!"

Pomalu jí přijíždí přes bílou kůži a zanechává za sebou rudou stopu. Ta se postupně rozšiřuje. Čepel nože cítím jako kdyby to byla má kůže, má rána, jenže není. Z očí mi tečou slzy. Proč? Lea sebou začíná cukat. "Ne Leonnie" Pouští jí i mě. Její bezvládné tělo padá na zem bez jakékoli rezistence.

"Dylane! Dylane!" Vzbouzím se do tmy. Tedy ne tak úplně. Svítí lampička na nočním stolku. Rukou automaticky sahám vpravo. Lea. Je tam. Spí. Žije. Její srdce bije. Pravidelně. To uspokojí můj dech a moje srdce bijící rychleji než je zdrávo.

Až teď se podívám na to kdo mě vzbudil. Táta. Promnul jsem si oči, z části i proto abych setřel slzy. Jo určitě on. "Ztratil jsem jí. Já ..." "Já vím." Obejmul mě. To, že jsem se nikdy nikomu nesvěřil nebyla tak úplně pravda. Nikdy jsem mu, ale neřekl nic víc než to co jsem mu ten den zopakoval. Ztratil jsem jí. Děsilo mě to. Chvíli jsme tam jen tak seděli. "Je vzhůru?" "Kdo?" "Máma" "Předpokládám že teď už ano." "Běž spát. Promiň, že jsem tě vzbudil." "Neni to tvoje chyba." A s tím odešel.

Pov. Logan
Měl jsem pravdu. Adél byla vzhůru. Seděla zachumlaná pod dekou na posteli, měla rozespalý výraz, ztěžíc držíc obě oči otevřené a lehce rozcuchané vlasy. A stále byla tak krásná. Tak nepopsatelně nádherná, že mi to pokaždé vyráželo dech. "Děkuju." "Cože?" "Myslim, že vypadám líp ráno." Už slyším káravého otce: Nepozornost. Něco co se ti nesmí nikdy stát.

"Dylan?" "Jo" "Ten kluk mi dělá starosti. Doufala jsem, že už to tak nebude." Sedl jsem si na postel. "Je ve stresu. Nervy má na 150. Nikdo nevíme kdy se Lea vzbudí, ale až ano zase se to vyrovná. Je to jeho způsob jak se s tím vypořádat." "Já vím." Dal jsem jí pusu na dobrou noc. Musel jsem se brzdit přeci jen byli 4 ráno. (Ne teda, že by se to už párkrát nestalo.) Objal jsem jí zezadu a oba jsme poměrně rychle usli.

---
Doufám, že jste si tuhle kapitolu užili stejně jako já.