We are Us // DOKONČENO //

Epilog- 50

! Dole důležité informace !

Malými polibky putoval k mému uchu a pak na můj krk. Mezitím jsem mu nehty zarývala do hřbetu ruky.

Jsem na polovinu vzhůru ale oči mám zavřené. Cítím Taylerovu ruku pod svým polštářem, druhou má přes můj bok ohnutou nahoru a podkládá mi jí tvář, jeho dech na zádech, nohy má propletené s těmi mýmy. Potichu mi vrní do ucha. Mám husí kůži, tu dobrou. Vůbec mi to nevadí, uklidňuje mě to, cítim se ... bezpečně, tak jako ještě nikdy. Tayler už je taky vzhůru ale nevstáváme. Neni k tomu důvod.

Nevím jak dlouhu bychom tam ještě leželi kdyby v tom momentě do pokoje nevtrhl Dylan. Oba jsme v šoku otevřeli oči a koukali na něj. "Taylere neviděl jsi?" zasekl se a jen tak tam stál s výrazem podobném tomu našemu. "No týjo." Lea. Podívala se na Dylana a jako by mu četla myšlenky, což nemuselo být daleko od pravdy. Její tón zvážněl. "Oba oblíct!" A zase zavřela. Celá ta situace byla vcelku komická. Vzápětí ale nastal šok. Oba jsme byli úplně nazí. Jakože úplně, úplně. A já si nic nepamatovala. Od polibků na mém krku mám dál černo. Sakra. "Emm, mohl by ses prosím otočit až se budu oblíkat?" Neptal se a rovnou, zabořil hlavu do polštáře.

Pov Lea
"Já Taylera zabiju. Jsem ho před tim varoval." Dylan zuřil. "Od dnešního dne už s tim nemůžeš nic dělat. Ely je jeho družka ať chceš nebo ne. Chceš Ely ublížit?" Koukal na mě výrazem nesnášim, že máš pravdu. "Ne. Ale jednu mu stejně vrazim. Obzvlášť jestli se s ní vyspal." "Nevíme jistě, jestli se s ní vyspal. Chápu, že chceš Ely chránit, ale už je dospělá." "To je mi úplně jedno."

Pov Ely
V chodbě na nás čekali natěšená Lea a už méně nadšený Dylan. Pomalu všichni jdeme k jídelně, ti dva vepředu, my dva vzadu. Vidím jak Dylan, Lee drtí ruku, té to je však úplně jedno. U nás už to je takové horší. Oba ruce máme puštěné podél těla. Naše prsty se nenápadně přibližují, omylem dotknou, bleskurychle oddálí a znova od začátku. Až na schodech je mi to tak nepříjemné, že Taylera chytnu za ruku. Už jí neodtrhává, drží mě z lehka ale přitom pevně.

Otevírají se velké dveře, na stole stojí narozeninový dort. Vanilkový, jednopatrový, potažený červeným fondánem, podobný jako minulý rok. Máma si s dorty vždy dělá velkou práci. Nedokážu mu však věnovat velkou pozornost. "Mami, tati, Sophie musím vám něco říct."  Podívám se na Taylera, který mě už pozorně sleduje. Hledám v jeho očích odvahu, jako už mnohokrát. "Ely je moje družka." Uchopí se řeči on. "To mě moc těší zlatíčko. Nic lepšího jsem si nemohla přát." Všichni mě jdou nadšeně obejmout. Když v pozadí slyším svého brášku. "Jediný co má Ely dobrý, je že svýho druha nemusela hledat. Probudila se hned vedle něj. " Strnu. To mi nemůže udělat. Evidentně jsem ale nebyla jediná co odposlouchává konverzace mezi Dylanem a Leou. "Cože?" "Metaforicky samozřejmě." Vydechnu. Vím, že se to někdy dozví, nemusí to být ale teď. Jednoho dne se tomu budeme smát, ale ne teď.

---

Pár slov na konec, psaní této knihy jsem si moc užívala ikdyž jsem jí musela hodně přepisovat/ vpisovat určité pasáže, něco zase úplně vymazávat (mnohem víc než jsem si myslela, like třeba 45% bylo vymyšleno za pochodu). Tudíž jsem ke konci nevydávala pravidelně jak bych chtěla. Doufám však, že vám to nijak nezkazilo čtecí zážitek. Chci moc poděkovat všem, kteří dávali hvězdičky a psali komentáře, strašně si toho vážím.

Také mě těší, jak se vám líbilo Fight Me.

Plány do budoucna:
Vrhnu na malý přepis/korekturu He is Me. Nebojte nic zásadního se měnit nebude. Až to bude hotové, tak příjde na řadu věc ze které budete mít určitě radost.

Dostala jsem taky pár otázek, jestli bude i třetí díl. A doufám, že ano. Mám nápad ale ještě to není napsané.