We are Us // DOKONČENO //

29

Ne, už jsem začínal pomalu ale jistě panikařit.
Ale co s touhle holkou bylo kdy normální? 

"Taylere?" "Ano?" "Já jí kousnul. Já jsem takovej kokot. Já" "Počkej, Počkej. Koho?" "Koho asi? Leonie." Křičel jsem. "A ještě se dop...le nevzbudila." Cítil jsem se bezmocně. Znova za 2 týdny. "Zavolám doktora." Vzal jsem jí do náručí kde se ke mně schoulila. Tiskla se na me jako by u mě hledala oporu. Možná se i trochu třásla.

Rozrazil jsem dveře, v hale už čekala máma s Ely s šokem v očích. "Dylane odnes ji nahoru." Větší odpovědi než kývnutí se odemě nedočkala.

"Polož jí sem." Byla tak drobounká a tak sama v mojí velké posteli, nikdy jsem si toho nevšiml. Až teď jsem si opravdu uvědomil co jsem vlastně udělal. Jak jsem to mojí princezně mohl udělat? Vztek se začal míchat s frustrací. Jsem takové monstrum. Nezaslouží si mě.

"A teď huš, huš ať jí můžu vyšetřit." "Ne zůstanu tady." Táta mě chytl za rameno. "Ne!" Nechci ji tu nechat samotnou. "Dylane, čím dřív odejdeš, tím dřív tě k ní zase pustí." Pokud by pohledy uměli zabíjet, byl by na místě mrtev. "Buď půjdeš sám, nebo tě odtáhnu silou." Ať si to zkusí!

Napočítal v hlavě do tří a vzhledem k tomu, že jsem se neodhodlal k činu já, odhodlal se on. Protestoval jsem, snažil jsem se mu vysmeknout, ale proti otci a Taylerovi sám nic nezmůžu. Chytli mě za ramena a prakticky mě vytlačil ven z mého vlastního pokoje.

"Nic jí neudělá." Povzbudivě se na mě podívali. Podvolil jsem se. Nebyla žádná jiná možnost. Chtěl jsem běžet ven a vykřičet, zabít pár samotářů. Ale ne. Nesmim to udělat.

Celé Lei snažení by přišlo vniveč a vrátil bych se o dva kroky dozadu. Navíc co kdyby se vzbudila? Teď byla Lea větší prioritou než můj vztek.

Zeď mi poskytovala jedinou oporu. Pomalu jsem se po ní svezl na zem. Ticho. Myšlenky v mojí hlavě putovaly moc rychle.

"Jak to zvládáš když se něco stane s mámou?" "Většinou vůbec. Mason za mě převezme na týden vedení. Vy už se o sebe postaráte sami. A já trávím celé dny s Adél."

Opíral se o zábradlí a koukal dolu. Pravděpodobně mluvil s Masonem. Nemusel tu být. Mohl za ním jít. A přesto tu byl.

Leo, Leo. Co bys teď dělala? "Strachovala o Sophie" "Kde je Sophie?" Tayler se pousmál. "Už sis jí taky poděčtil." "Cože?" "Je jako tvoje dítě. Vlastně nás všech." "Je to nejmladší člen rodiny, je logické že se u nás projevují ochranitelské pudy." "Je dole s Ely." Projížděl jsem si rukou vlasy. Před chvilkou to byla Lei ruka.

"Něco nového?" "Nic" "Naštěstí." Dveře se otevřeli. Bleskurychle jsem stál na nohou. "Všechno je v pořádku akorát si potřebuje pár dní odpočinout. Ztratila víc krve něž by měla." Dále už jsem neposlouchal. Můj mozek na to neměl kapacitu. Lea pořád ležela na stejném místě jako kam jsem ji položil. Z pozadí se jen ozvalo "Kdyby cokoliv volejte ve dne v noci." "Děkuji Kamerone." "Za nic. Alfo."

---
Dneska trochu delší kapitola.