never stop running | tmr ✔

Kapitola 1. | Kde to jsem?

Probudila jsem se a cítila se, jako bych se probudila z velkého zimního spánku, bylo mi však na zvracení.

Neodvážila jsem se otevřít oči, bála jsem se, co mě asi může čekat. Ucítila jsem studený kov na mém břiše, z čehož jsem usoudila, že právě ležím na břiše na něčem kovovém.

Ucítila jsem taky pohyb, jako bych byla v nějakém výtahu který jel velkou rychlostí, ani nevím jestli nahoru nebo dolu.

Když jsem se odvážila konečně otevřít oči, tak jsem skutečně ležela na studené podlaze něčeho  co připomínalo klec. Ruce, jejiž dlaně jsem měla zakryté v kožených rukavicích s díramy na prsty, jsem se podepřela a pomalu posadila.

Rozhlédla jsem se a opravdu to vypadalo, jako velká kovová klec, řítící se výtahem neznámo kam. Byla naprostá tma a občas prosvítalo světlo z tunelu, kterým se klec řítila.

Sedla jsem si do tureckého sedu a přemýšlela co se to děje.

Kam mě ta klec veze? Co mě čeká až se zastaví? A zastaví se vůbec někdy?

Tyhle otázky se mi furt odehrávali v hlavě, ale nedostalo se mi žádné odpovědi.

Chtěla jsem i křičet o pomoc, ale pak mi došlo, že ve výtahové šachtě mě stejně nikdo neuslyší a když mě sem z nějakého důvodu poslal, určitě mi nebude chtít pomoct.

Tak jsem zůstala sedět a začala přemýšlet nad tím, co budu dělat.

Vlastně nemůžu dělat nic jiného, než tady sedět a čekat jestli se ta věc zastaví nebo ne, tak jsem zůstala sedět v tureckém sedu a čekala co bude dál.

Pak mi v hlavě blikla myšlenka.

Vždyť ani nevím jak se jmenuju.Proč si nic nepamatuju? Proč si nepamatuju nic, co bylo před tím, než jsem se tady ocitla? Provedla jsem něco? Je to za trest?

Měla jsem v hlavě tolik otázek, ale nedostala se mi žádná odpověď a nejspíš jí ani nedostanu.

Rozhodla jsem se s myšlenkama přestat a zaměřila pohled na krabice okolo mě. Když bliklo světlo z tunelu, všimla jsem si, že je na nich něco napsaného.

ZLOSIN

Sice nevím, co to znamená, ale určitě nic dobrého už jen podle toho názvu. A taky kdo to asi tak mohl psát? Neměl určitě jedničku z češtiny.

Chvíli jsem tam tak seděla, přemýšlela a rozhlížela se. Ani nevím  jak dlouho jsem mohla jet, mohli to být minuty, hodiny nebo i dny?

Najednou se ozval nepříjemný zvuk, že jsem si musela zacpat uši, byl to tak hrozný zvuk, že se to nedalo vydržet.

Když zvuk přestal, tak jsem se pokusila se postavit, i když byla klec v pohybu. Ten zvuk musí přece něco znamenat, ne?

Najednou se klec rychlím trhnutím zastavila, já samozřejmě spadla přímo na zadek. Zůstala jsem ležet a podepřela se lokty, abych úplně neležela.

Čekala jsem, co přijde, když se ta klec zastavila. Zůstanu tady navěky?

Najednou se dvířka klece otevřeli a mě oslnili sluneční paprsky, musela jsem si dát ruce před obličej, abych neoslepla.

Když jsem se vyrovnala se slunečními paprsky, tak jsem spozorovala, že se nad klecí tyčí několik postav.

Uslyšela jsem náraz a klec se trochu zakymácela, někdo za mnou skočil.

Dřív než jsem stihla zpozorovat, kdo to je, tak jsem popadla nejbližší věc, která byla po ruce a při mém štěstí to byl nůž.

Rychle jsem ho vzala do ruky a schovala se do kouta klece, cítila jsem jak se ten někdo přibližuje.