never stop running | tmr ✔

Kapitola 25. | Teď jsem tady kápo já

S Chuckem jsme se rozhodli že Thomasovi půjdeme dělat společnost a taky mu přineseme něco k jídlu. Přece jenom jde zítra s Minhem prozkoumat Labyrint.

Když tam dojdeme tak se ozve jen nepříjemné „Kdo je to?”.

„To jsme my” zasměju si a on si oddychne.

„Na s plným žaludkem ti to půjde líp” Chuck mu podá přes mříže jídlo.

„Díky lidi” řekne Thomas s plnou pusou, já se tomu musím zasmát.

„Co to máš?” zeptá se Chucka který svírá něco v ruce, je to dřevěná a zřejmě ručně vyrobená figurka.

„To je pro moje rodiče” řekne trochu sklesle a já se na něj ustaraně podívám.

„Pamatuješ si je?” zeptá se ho.

„Ne” odpoví jednoduše „Vím jenom že nějaký mám , ať jsou kdekoliv chybím jim ale já už si je nepamatuju”.

Oba si povzdechneme a nastane úplné ticho, přemýšlím co dál.

„Asi si půjdu lehnout” řekne Chuck a vstane, rozloučíme se a já zůstanu sedět na zemi.

„Ty nejdeš?” zeptá se po chvilce Thomas.

„Můžu jít pokud teda nechceš abych ti celou noc dělala společnost, klidně tu zůstanu” usměju se na něj.

„Aby si ale nenastydla” já se nad tím pouze ušklíbnu.

„Seš jako Newt” teď se zasměje i on, oba dva vypadají že si sedli do oka.

„Doufám že se odsud dostaneme, seš naše naděje Tommy” prolomím ticho a on se na mě podívá.

„Doufám v to” usměje se a já na něj.

Ještě si dlouho povídáme dokud nás nepřeruší světlo pochodně, bála jsem se že to je Gally ten by ze mě udělal sekanou.

„Co tady děláš Tess?” zeptá se britský přízvuk a za pochodní se objeví obličej Newta.

„Povídám si s bráškou” usměju se a Newt mě dostane na nohy.

„Měla by jsi jít spát, jinak tady nastydneš” já se nad tím usměju a Thomas taky.

„Dobře mami, dobrou Tommy” řeknu než úplně odejdeme k sítím.

Když tam dojdeme tak se na Newta naštvaně podívám, on má na tváři nechápavý výraz.

„Co to mělo být?!” vyjeknu na něj nehledě na spící Placery.

„Co jako? Mohla by si tam nastydnout” řekne kapku podrážděně.

„Newte fakt si vážím tvé starosti ale nejsem už malá holka! Někdy to už opravdu přeháníš!” ani nevím proč jsem na něj tak vyjela ale byla jsem trochu vytočená.

„Fajn tak až se ti něco stane tak za mnou nelez! Nebude mě to zajímat a aby bylo jasno teď jsem tu kápo já takže mě budeš poslouchat!” zařve mi do ksichtu a já se začnu smát.

„To si myslíš že mi budeš rozkazovat? Možná ty vaše podělaný pravidla dodržovat budu ale jinak mi nemáš právo rozkazovat” tímhle ho očividně dostanu, on se nadechne a spustí větu kterou bych od něj nečekala ani v těch nejhorších snech.

„Fajn Tesso, až se ti něco stane bude mi to jedno fajn? Nebudu se o tebe zajímat, a ať tě vůbec nenapadne zase vběhnout do Labyrintu. Nikdo se tady o tebe znovu starat nebude budeš akorát na obtíž, už teď tady je starostí dost” tím mě zase dostane on, ucítím jak mi v očích pálí slzy.