never stop running | tmr ✔

kapitola 16.| Nejhorší tři dny života

„Brzo se uvidíme kamarádko” uvidím nad sebou černovlásku, ležím na nějakém lůžku a hned vedle ní stojí kluk jehož obličej mám stejně jako její rozmazaný.

Vidím jenom že ona má černé vlasy a on hnědé stejně jako já.

„Tome ZLOSIN není dobrý” vyslovím při obejmutí jmenovaného chlapce.

„A pamatuj ZLOSIN je dobrý” vysloví dáma s platinovi vlasy než zmizí.

Den dva

Probudí mě bolest na břiše a nedostatek kyslíku. Začnu co nejvíc lapat po dechu jelikož se mi špatně dýchá, začnu z toho kašlat.

Pomůže mi to a začne se mi dýchat sice ztěžka ale pomůže mi to, za to bolest na břiše a v noze kde mám bodnutí stále nepřestává.

Vyhrnu si triko a uvidím že rána z nohy se dostávat až ke břichu, možná proto se mi tak špatně dýchalo.

Lehla jsem si a přemýšlela nad tou vzpomínkou, kdo byli ti dva lidi co na mě mluvili? A vůbec kdo byla ta žena co říkala že ZLOSIN je dobrý?

ZLOSIN - už ten název nevěstí nic dobrého tak proč by něco takového mělo být dobré?

****

Dnešní den utekl stejně jako ten včerejší. Snídaně, nuda. Oběd, nuda. Večeře, povídání s Newtem, spánek.

Akorát dneska jsem moc nemluvila a taky se mi dýchalo hůř než včera. Hlavně jsem cítila tu hroznou bolest od nohy až ke břichu která se pomalu nesla až ke hrudi.

Newtovi ani nikomu jsem raději nic neřekla aby si nedělali starosti, bude to tak pro ně lepší.

****

Malá holčička byla v náruči své maminky a hned na druhé straně byl její bratr.

Oba je nesla přes dav lidí neznámo kam, brečela a sotva je oba nesla. Oba dva se strachem chvěli protože nevěděli co je čeká.

Když se zastavila položila je na zem, a utřela si uslzené oči.

„Tess, Thomasi vy to zvládnete. A nezapomeňte, miluju vás” řekne naposledy než dvě malé děti odvedou dva muži v maskách.

„Mami!” zařvou se slzama v očích oba sourozenci.

Muži je naloží do vlaku kde je několik dalších malých dětí ve stejném věku, všichni na sebe zmateně koukají.

Když dojedou tak všechny až na dva sourozence odvedou pryč, oba dva je zavedou někam do bílé chodby na jejíž konci je postava nějaké ženy.

„Ahoj Tess, ahoj Thomasi” řekne žena s platinovými vlasy a klekne si k nim.

Den tři

Probudím se zase kvůli nedostatku kyslíku, tentokrát jí cítím až u krku, zakašlu a z pusy vyplivnu černou tekutinu.

Chvíli na to koukám a pak si zase lehnu na zem, každý nádech mě palí na plicích a já se divím že ještě žiju.

Teď bych se nejradši zabila kdyby tady bylo čím, měli mě raději rovnou vyhnat než abych pomalu umírala na uštknutí.

„Tess jak je ti?” zeptá se nově příchozí Newt, já stále ležím na zádech a nevěnuju mu jediný pohled.

„To se mě budeš ptát každý den? Umírám, bolí to a je čím dál horší to snad nevidíš!” zařvu na něj bez rozmýšlení.

„Už máš příznaky, agrese, fialové žíly na krku a vykašláváš černou tekutinu” řekne klidným hlasem a zamyšleně si promne ret.

„Jdi pryč Newte chci být sama, nebo mě rovnou zabij. Tohle mě nebaví” řeknu podrážděně.

„Ne Tess, nezabiju tě. To je zrovna to poslední co bych udělal”

„Newte buďto vypadni nebo mě zabij!” zavrčím na něj a on beze slova odejde tak jak jsem ho požádala.

Po chvilce mi dojde že takhle jsem to vůbec nechtěla, chci aby tady se mnou zůstal ale proč jsem řekla ať odejde? Co se to se mnou děje?

****

Celý den jsem přežívala v bolesti, každé jídlo co mi přinesli jsem nepříjemně odbyla a chtěla aby ten kdo sem přišel buďto vypadl nebo mě zabil.

Každý vždy odešel a nechal mě s tím že jsou to příznaky uštknutí, což měli pravdu protože bych se k nim takhle nezachovala.

Černou tekutinu jsem dneska ještě párkrát vyplivla, nevím co to bylo ale bylo to nepopsatelně nechutný a bolest od nohy která byla nyní s fialovými žílami až u krku tak pomalu vedla až ke spánkům.

Den čtyři

Během noci se mi promítali vzpomínky na toho kluka co byl už v těch ostatních ale nikdy jsem mu dostatečně neviděla do obličeje.

Jediné co o něm vím že se jmenuje Thomas a je to nejspíš můj bratr, pak na mámu s tátou kteří v mých vzpomínkách byli jen když jsme byli v nějakém domě - nejspíš v tom našem a něco spolu dělali.

Na dámu v bílém oblečení s platinovými vlasy jsem moc vzpomínek neměla jenom jal mi furt dokola říká furt tu stejnou věc - ZLOSIN je dobrý.

Pak už mám vzpomínky jen na černolásku které do obličeje také nevidím a ani nevím jak se jmenuje , ale vím že to nejspíš byla moje kamarádka.

Fialové žíly mám po celém těle, oči mám zarudlé a od pusy mi jde černá tekutina. Bolest je po celém těle a dýchá se mi zatím nejhůř, už ani nevím jak dlouho tu jsem ale připadá mi to jako věčnost.

Stále ležím ve stejné pozici na zádech a snažím se klidně dýchat i když se to dělalo těžko, neudusit se černou tekutinou byl taky oříšek.

Uslyšela jsem kroky a byla jsem zase naštvaná že mě někde otravuje.

„Tess” řekne medový hlas který jsem už pár dní neslyšela.

„Newte” vydechnu „Buďto jdi pryč, nebo mě zastřel” řeknu klidným hlasem.

„Ne Tess mám dobrou zprávou, se zásobami přijela nějaká věc co vypadá jako injekce. Zkusíme to a snad ti to pomůže” řekne, já se na něj otočím a uvidím že se usmívá.

Odemkne dveře od "vězení" kde se nacházím, vezme mě zase Gally s tím klukem jako před pár dny když mě tady uvěznili.

Vezmou mě a vůbec se se mnou neserou když to takhle řeknu, jelikož nemůžu chodit tak mě musí nést ale spíš mě tahají po zemi.

„Krucinál opatrně s ní” slyším Newta za sebou jak na ně vrčí, Gally ho poslechne a oba mě podepřou.

Když se mnou dojdou až na marodku kde se nacházejí všichni moji kamarádi včetně Albyho tak všechny zraky padnou na mě.

Nějaké dost zděšené protože musím vypadat strašně, a hlavně pohuble protože jsem asi dva dny nic nejedla.

Položí mě na lůžko a začnou mě skoumat, Clint v ruce drží tu injekci o které Newt mluvil.

O něčem se dohadují ale moc jim nevěnuju pozornost jelikož jsem úplně mimo, připadám si jako v polospánku.

Pak se vzpamatuju a uvědomím si že necítím skoro nohy ani moc ruce a jediné co ve mě je , je vztek.

„Hej vy pitomí čóni! Buďto mi dejte tu injekci nebo mě zabijte!” zařvu na ně , následně zakašlu a snažím se popadnout dech.

Newt mě vezme do náruče, já pořád nemůžu popadnout dech a připadám si jako by všechen kyslík zmizel.

„Dejte jí to hned!” přikáže Newt a já následně ucítím na rameni štípnutí. Už mužů dýchat normálně ale jediné co cítím je únava proto hned zavřu oči, klidně vydechnu a následně usnu.

další kapča jooo! tu písničku nahoře jsem k tomu musela dát bože miluju tu songu i shawna <3 a taky vám strašně moc děkuju za ty krásné komentáře jsem ráda že to někdo čte a taky mi to vždycky vykouzlí úsměv na tváři <3