never stop running | tmr ✔

Kapitola 23. | Podrážděný Newt

Tu dívku dali na ošetřovnu protože byla v kómatu, mezitím jsem si sedla do krchálku na strom a přemýšlela.

Přerušil mě pohyb který hlásil že někdo leze na strom, byl to Thomas.

„Ahoj co tady děláš?” sedl si vedle mě.

„Přemýšlím a tak” odvětím a podívám se na něj.

„Jak se ti povedlo zabít toho rmuta?” tohle mě zajímalo už od té doby co nám to řekl Minho.

„Sekce se zavírala tak jsem tam vběhl těsně předtím než se zavřela a ten rmut mě následoval” já na něj zírám s otevřenou pusou.

„Bacha ať ti do tý pusy nevletí moucha” zasměje se a já musím taky.

„Tady žádný nejsou” tímhle se rozesmějeme ještě víc.

„Taky jsem udělala tohle když jsem před ním tenkrát zdrhala” povím mu.

„Je vidět že jsme stejná krev” usměje se a já samozřejmě taky. Jsem ráda že mám bratra a ještě někoho jako je Thomas.

„Měli by jsme se jít podívat na tu holku” oba slezeme ze stromu a míříme si to na marodku.

Ve stejnou dobu tam vejde i Newt s Minhem. Na marodce je i Alby , který je přivázaný na lůžku.

Když dojdeme k tmavovlásce furt je v kómatu.

„Co se děje? Proč se tak dlouho neprobouzí? Proč se ještě neprobudila?” bombarduje Thomas otázkama Jeffa.

„Kámo, já k téhle práci přišel stejně jako vy” řekne Jeff, pak nastane ticho a jen na ní všichni zíráme.

„Víš kdo to je?” prolomí ticho Newt a pohlédne na Thomase.

„Ne” odpoví jednoduše.

„Fakt? Mě přišlo že té zná” řekne podrážděně Newt.

„Hele to mohl být klidně trik tvůrců, navíc ona si nic nepamatuje stejně jako my” zastanu se Thomase a Newt radši mlčí.

„A co ten vzkaz?” zeptá se po chvíli Thomas.

„To probereme později”

„Měli by jste hned” řekne trochu naštvaně Thomas.

„Má pravdu, jestli už se klec fakt nevrátí kdo ví jak dlouho tu vydržíme” ozve se po dlouhé době Jeff.

„Hele nedělejme ukvapené záběry, počkáme až se ta holka probudí a uvidíme co ví. Někdo musí znát odpovědi” pronese Newt a Thomas se chystá odejít z marodky.

„Kam jako jdeš?” zeptám se ho.

„Zpátky do Labyrintu”

Já a Minho se za ním vydáme, zastavíme ho aby nám to vysvětlil.

„Hele, co chceš dělat?” zeptám se ho.

„Vrátit se tam musíme to prozkoumat”

„Sotva si vyvázl a už chceš jít znova?” zeptám se trochou zděšeně, nevím co je zač ale tenhle člověk určitě není normální.

„Nikdo za celé tři roky rmuta nezabil no a teď tady jednoho máme, může to být klíč ke všemu” pronese a Minho se zamyslí.

„Seženu posily” řekne nakonec Minho.

„Kde jsou ostatní běžci?” zeptá se.

„Ti to dnes ráno zabalili, nikdo se tam po tom incidentu s Albym nechce vrátit. Krom tebe” řekne Minho a Thomas se na něj jen podívá, já radši ani nedutám.

„Seženu posily, sejdeme se v lese” řekne Minho a zaběhne někam do Placu.

„Promiň nepůjdu s vámi, od toho incidentu co se mi tam stal se trochu bojím” on se usměje a tím pochopím že to chápe.

****

Kluci se vydali do Labyrintu a já se vydala hledat Newta, nikde jsem ho nemohla najít až jsem se o něj bála.

Nakonec jsem se šla podívat dozadu do krchálku kde jsem většinou byla já a teď tam byl Newt.

Seděl opřený o zeď , ruce měl opřené o nohy a hlavu položenou na rukou. Vypadal jako by ho něco trápilo, protože proč by jinak sem šel a byl v téhle pozici.

„Newte” kleknu si před něj a on se na mě podívá, málem se moje srdce rozletí na milion kousků.

Měl červené oči a červené tváře , takže jsem si domyslela že zřejmě brečel.

„Newte co se děje?” v mém hlase je slyšet lítost.

„Fakt se ptáš? Alby je uštknutý a já tady tomu budu muset velet, to si myslíš že to zvládnu?” řekne zlomeným hlasem.

Vezmu jeho tváře do ruk a palcema mu setřu slzy, na mé tváři je vidět smutný výraz.

„Poslouchej, Alby bude v pořádku a i kdyby ne tak to zvládneš ano? A kdyby si něco potřeboval tak ti pomůžu” on se na mě usměje, neváhám ani chvíli a obejmu ho kolem krku.

Pohladí mě po zádech jako to dělá vždycky, Newt je opravdu skvělý člověk a nerada ho vidím smutného.

„Díky zlato” řekne a já se okamžitě zarazím.

Zlato? Jak že mi to řekl? Moment! Tohle už jsem někde slyšela ale kde?

Odtáhnu se a divně se na něj podívám, on se taky dívá nechápavě asi mu nedošlo co právě řekl.

„Jak že jsi mi to řekl?” řeknu mu pro objasnění.

„Ou promiň nějak to ze mě vypadlo” nervózně se podrbe na zátylku - jako to dělá vždycky když je nervózní.

Usměju se na něj a zacuchám mu pro zábavu vlasy, on se na mě usměje taky. Naše obličeje od sebe byli pár centimetrů, koukali jsme si vzájemně do očí.

Jako by tu nikdo nebyl, jenom on a já. Tenhle okamžik snad nikdy nezapomenu  přišlo mi jako kdyby se zastavil čas.

Měla jsem velké nutkání ho políbit a pak mu říct všechno co k němu cítím, možná bych ho tím potom ztratila a už by se mnou nikdy nemluvil.

Ale někdy mu to říct musím, nemůžu mu to zatajovat do konce života. A navíc žijeme na místě kdy nikdy nevíme co se může stát, kdokoliv může kdykoliv přijít o život.

Furt jsem tam na sebe koukali z očí do očí, cítila jsem jeho oddechy na mém obličeji. Byli jsme od sebe jenom pár milimetrů a aby se naše rty spojili stačila malá mezera.

Jenomže tohle se nestalo, kdyby tam nikdo nepřišel tak by to nějak mohlo pokračovat.

„Tess!” zavolal někdo z lesa.

taak jelikož jsem hrozně hodný člověk tak tady máte ještě jednu kapitolu, můžete mi všechnu lásku vyjádřit v komentářích xd ne dělám si prdel.

každopádně kdo je asi ten záhadný kazišuk?