never stop running | tmr ✔

Kapitola 39. | Dlouhý půl rok

Už je to půl roku co se všichni snažíme zachránit Minha z pařátů ZLOSINu , není to nic jednoduchého když se pořád někam přemisťují.

S Newtem jsem od té velké hádky vůbec nemluvila, takže jsem se asi definitivně rozešli i když jsme spolu vlastně nechodili.

Všichni si všimli, že se mezi námi něco stalo, ale když se mě někdo zeptal tak jsem pouze řekla ,že jsme se pohádali a dál jsme to raději nerozebírali.

Chuck se bavil se mnou i s Newtem, nechtěla jsem aby viděl jak se jeho kamarádi - i když už pro něj spíš jako rodiče, hádají a on si musel mezi nimi vybrat.

*****

Teď jsme na cestě na další záchraně Minha. Thomas jede s Vincem autem, já jedu autem s Brendou a Jorgem a Newt a ostatní jsou schovaní okolo v poušti.

Já s Brendou a Jorgem popojedeme autem blíž ke vlaku, Brenda vytáhne zbraň a vystřelí přímo do okna řidiče vlaku.

Thomas s Vincem mají mezitím svoji práci, my jim jenom popřejeme hodně štěstí a snažíme si zachránit vlastní kejhák.

Thomasovi a Vincovi se podaří odpojit vagón od vlaku, jakmile se to ale stane, tak se na nebi vyřítí berg.

Začnou po nás střílet, proto Jorge zatočí směrem do pouště. Jakmile vystoupíme z auta, tak na nás všema zbraněma míří lidi ze ZLOSINu.

„Dejte ruce nad hlavu" přikáže jeden z nich, my tři se ušklíbneme.

„Cokoli si přeješ hermano" řekne Jorge, já s Brendou uděláme krok do předu a to vojáky okamžitě přinutí aby k nám popošli.

Bingo! Spadnou nám přímo do pasti která je v zemi, ihned se i s Pánvičkou v patách vydáme k bergu.

V bergu je jenom nějaký chlap který ho zřejmě řídí, já s Harriet si vezmeme do ruky zbraň a přiložíme mu jí k hlavě.

„Ale ahoj" falešně se usměju a Harriet ho ihned střelí do hlavy, pak si obě plácneme a do bergu nastoupí i Brenda, Jorga a Pánvička.

Jorge se ujme řízení a letíme ostatním na pomoc.

„Tome jedem pro vás" řeknu mu do vysílačky, pak se je tam dole snažíme najít.

Když je najdeme tak k nim přiletíme blíž, Brenda vezme něco jako hák, spustí ho dolů. Thomas ho přichytí k vagónu a vagón i společně s Thomasem, Vincem a Newt letí přímo s námi.

*****

Když jsme dorazili do přístavu kde jsme následující půl rok žily, rozhodli jsme se otevřít vagón a zachránit ty ubožáky.

Thomas šel jako první , snažil se vykopnout dveře vagónu ale nedařilo se mu to. Prokroutila jsem očima, mírně ho odstrčila a následně dveře vykopla sama.

On i ostatní přítomní na mě čuměli jako na boha, no co nemůžu za to že můj bráška je neschopnej a nedokáže dveře otevřít sám.

Poté jsme se všichni konečně vydali do vagónu kde se nacházelo několik děcek v našem věku.

„Sonyo, Arisi!" vypískla jsem když jsem uviděla dvě známé tváře, Sonya vypadala furt stejně, zatímco Aris měl škrábanec na tváři a monokl na oku.

Harriet s Newtem jim šly ihned pomoct, zatímco já s Thomasem jsme se rozhlíželi po jedné známé tváří a čónovi kterého už tak dlouho hledáme.

„Nikde tu není" řekneme oba naráz, všichni se na sebe jenom smutně podíváme a nezbyde nám nic jiného než jít pryč.

****