never stop running | tmr ✔

Kapitola 32. | Útěk

Probudím se jako z dlouhého snu, dojde mi co se právě stalo - vrátili mi vzpomínky.

Sice nevím čeho se tím snažili docílit ale část vzpomínek se mi vrátili a tím se vyplnila i moje teorie.

S Newtem už jsem se znala dřív, to byla ta vzpomínka co jsem tehdy viděla ale nedokázala jí zachytit.

Ale kdo byla ta blondýna? Byla to jeho sestra? Sonya se jmenovala.

Do dveří místnosti kde jsem ležela někdo přišel, ihned jsem podle hlasu poznala o koho se jedná.

„Tak co Tess vzpomněla sis?" v tuhle chvíli mi dojde co musím udělat.

Všichni jsme pod pařáty ZLOSINu a musíme se odsud dostat co nejrychleji to půjde, musím zjistit jak to tu chodí a následně svoje kamarády odsud dostat.

Musím hrát stejnou hru jako oni, musím dělat že jsem na jejich straně.

„Ano, máte pravdu musíme najít lék" krysákovi se rozzáří v očích a na jeho tváři se objeví úsměv.

****

Janson se nabídl , že mi to tu celé ukáže, ano byla jsem z toho úplně celá nadšená,  že zrovna on.

Musela jsem na všechno kývat aby to vypadalo opravdu přesvědčivě, nakonec mě zavedl do místnosti kam zavedou všechny co vyberou.

Je tam přístup jen s kartou co mám jenom já a ostatní zaměstnanci, v té místnosti se nachází několik dětí v mém věku. Nebyli ani mrtvý ani živý a hadičky které měli připevněné na puse je vysávali.

Dalo by se říct že chápu ZLOSIN i proč to dělají, vlastně to myslí dobře. Jenom to dělají špatným způsobem.

V tomhle okamžiku jsem věděla ,že odsud musíme vypadnout. Tohle se s náma nemůže stát.

„Můžu už vidět svoje kamarády? Chybí mi" Janson na to jenom kývne a někam se mnou jde.

Když projdeme několika chodbami tak dojdeme do velké místnosti kde se nachází monitory které snímají všechny chodby.

Pokyne jednomu z chlapů ať tam přepne pokoj kluků, já se na Jansona vražedně podívám.

„Říkal jsem, že je můžeš vidět ale ne, že s nima můžeš mluvit" ignoruju to a radši se podívám zase na ně aby mě neprokoukl.

Vidím tam všechny Minha, Newta, Chucka, Pánvičku, Thomase a Winstona. Všichni jsou v pořádku, čistí a v bezpečí - teda prozatím.

Winston s Pánvičkou hrají karty u stolu, Minho s Thomasem se o něčem dohadují a Newt s Chuckem je pozorují a vysmívají se jim.

Musím se nad tím zasmát a jedna slza mi steče po tváři. Jsem ráda ,že jsou v pořádku ale neví co je ještě čeká pokud odtud nevypadneme.

Janson mi zkazil můj plán. Mohla jsem tam jít za nimi, říct jim to a vymyslel plán úniku ale on to zkazil.

„Tak jdeme, musíme pracovat" řekne a obrazovka se náhle přepne na chodbu kterou jsme přišli.

Dojdeme do mého pokoje kde mi Janson řekl ať se převleču a za půl hodiny se sejdeme před dveřmi, to ale netušil co mám zalubem.

Převlékla jsem si místo bílého pláště, tmavě zelené kalhoty - zřejmě chlapecké, měla jsem je v Labyrintu. A černé triko co jsem taky měla.

Na to si vezmu bílí plášť aby mě nikdo neprokoukl, do kapsy si strčím kartu díky které otevřu hlavní dveře.

Chystám se jít uskutečnit můj plán, ostatní vyzvednu cestou.

Vyjdu z pokoje a o všechny kolem niž projdu se snažím nezavadit ani pohledem abych vypadala co nejvíc nenápadně.

Dojdu k pokoji kde by měli být Placeři, co mi ale nebude hrát do karet je to když zjistím že tady nejsou - musí být v jídelně.

Jídelna je na druhé straně ale na to už nemám čas protože je jenom otázka času kdy Janson zjistí ,že tam nejsem a pokud je vezmu s sebou a on mě s nima uvidí je po nás.

Teď jsem se rozhodovala asi v nejtěžší věci mého života. Mám tam jít a risknout to nebo prostě utéct?

Možnost číslo dvě byla lepší a samozřejmě rychlejší ale já neměla koule to tak udělat a nechat je tady.

Thomas - můj bratr. On přijde, že se tu děje něco divného, on na to vždycky přijde. Dostane ostatní ven a dokážou to já na ně akorát někde počkám.

Tahle možnost je riskantní ale jiná se mi ani nenabízí, rozběhnu se přímo tam kde je východ z téhle budovy.

Projdu několika chodbami až narazím na tu správnou kde je dlouhá bílá chodba na jejíž konci jsou dveře.

Přede mnou si stoupne ochranka, já se na něj lítostně podívám a následně ho kopnu mezi nohy. On klekne na kolena a já vezmu zbraň co upustil na zem.

Pro jistotu ho zbraní střelím, on se začne svíjet v bolestech z elektriky. Já se rychle rozběhnu ke dveřím zbraň schovám do kapsy.

Kartičkou přejedu po té věci kam se dává - opravdu nevím jak jí nazvat. Rozsvítí se zeleně a dveře se otevřou.

Vejdu do vnitř, všichni pracují a nevěnují mi nějak velkou pozornost. Dojdu až ke dveřím které vedou ven do Spáleniště.

Hýbnu pákou a dveře se okamžitě otevřou, všichni na ně přesunou zrak a já za nimi rychlostí blesku vytratím.

Dveře se zavřou a já se rychle snažím ztratit v poušti aby mě nikdo nenašel.

Je ještě světlo, slunce mě pálí všude po těle a chodím co mi nohy stačí. Jediné co vím, že nemůžu zastavit ani kdybych chtěla.

Nevím kolik kilometrů jsem ušla ani jak dakeko jsem od ZLOSINu ale začíná se pomalu stmívat a já vím že jdu skoro celý den.

Zastavím jenom jednou protože už je tma a já se potřebuju vyspat.

Přemýšlím nad tím, že jsem na ně měla možná čekat ale kdybych čekala ZLOSIN by mě našel nebo by mě sežrali raplové.

Vím ,že to zvládnou. Vím to.

yeahh další kapitola, trochu něco jiného aby to nebylo tak podobné jako film :D

jaký máte názor na zlosin? za mě to prostě myslí dobře akorát to dělají špatným způsobem, jak už jsem psala.