never stop running | tmr ✔

Kapitola 45. | Kurva

Hned jak uslyšíme jeho hlas tak se přiřítíme k vysílačce, já jí zvednu.

„Tommy, slyšíme tě” lehce se usměju, jsem ráda, že ho slyším.

„Nezvládneme to” úsměv mi z tváře ihned zmizí.

„C-cože?”

„Seberte všechny ty děti , jeďte do bezpečí a zachraňte se” začnou mi téct po tváří slzy, vidím ,že Brendě taky.

„Ne” vydechnu a potáhnu „Neopustím tě”.

„Přesto ,že bys měla” hned jak to dořekne tak uslyšíme jak nad budovou kde jsme hučí berg.

„Kurva” vypadne ze mě, máme za to, že je to ZLOSIN tak se vydáme ven, samozřejmě i s vysílačkou v ruce.

Za chvíli zjistíme, že je to Jorge a ten berg co jsme ukradli.

„Máme odvoz, vyzvedneme vás” usměju se a ukončím s ním hovor.

„Našel jsem ztracený stěně” řekne Jorge který vyšel z bergu, za ním je Vince. „Tak hurá odsud”.

„Nemůžeme” řekne Brenda „Thomas a ostatní tam zůstali” dodám zase já.

„Tak je vyzvedneme” dodá Vince, pak všichni i s dětmi nastoupíme do bergu.

„Máte předatavu kde jsou?” zeptá se Jorge během pilotování.

„Ne, ale my je najdeme. A Newt potřebuje sérum” začnu si hrát s lahvičkou modré tekutiny.

Kouknu se z okýnka ven abych zjistila kde to právě jsme, málem mi z toho spadne brada na zem.

Všude okolo je požár, budovy jsou buďto v plamenech nebo rozpadlé a jen tak se tu nenachází moc lidí.

Přistály jsme na nejvíc přístupném místě, které ještě nebylo tak zničené abychom tam přistály.

Vystoupily jsme z bergu a čekali až se tam někde ty poslední zbývající ukážou, stále jsem v ruce svírala sérum pro Newta.

Po několika minutách čekání se z rozhlasu ozval ženský hlas, ten hlas jsem taky dobře znala.

Patřil Terese.

„Tommy, slyšíš mě? Potřebuju abys mě vyslechl” začne.

„I když nemáš důvod mi věřit , potřebuju tě zpátky. Thomasi můžeš Newta zachránit , ještě je na to čas.

Vím proč už Brenda není nemocná , je to tvou krví. Rozumíš? Není nemocná protože ty jsi jí vyléčil.

Nemusí být jediná , stačí jen aby ses vrátil a všechno tohle navždy skončí. Prosím , jen se ke mě vrať. Vím, že se zachováš správně” dořekne.

Všichni jsme tam stáli a nemohli tomu věřit, hledají lék tak dlouho a nakonec se ukáže že ho mají přímo pod nosem.

Jestli je Thomasova krev lék, tak moje taky.

Ze schodů které vedou někam dolů se vynoří Minho s Gallym, jsou celý udýchaní.

„Minho! Co se děje?” nejdříve jsem byla ráda ,že ho vidím a chtěla ho obejmout, ale pak mi došlo, že tam nikde není Newt ani Thomas.

„Kde je to sérum? Newt ho hned potřebuje” s tímhle se ihned rozeběhnu na místo kde by měli být, musím mu ho dát dřív ně než bude pozdě.

Běžím jako o život - a taky jde, ale ne o můj ale o Newtův život.

Všude kolem mě je oheň, vraky aut, rozpadlé budovy a všude se ozývají výbuchy.

Nic z toho mě však nezastaví v běhu, chci záchránit Newta a proto se nevzdám.

Píchá mě v boku, sotva propadám dech, bolí mě nohy a hlavně přes ten všechen kouř se špatně dýchá a slzí mi z toho oči.

Vlasy mám potem přilepené na obličeji a všemožně rozcuchané do všech stran, ale i to mě neodradí od toho se dostat k nim.

Slyším za sebou hlasy ostatních ať dávám pozor, moc ty hlasy nerozeznávám ale vím, že za mnou určitě pár lidí běží.

Najednou se ozve výbuch, všichni se schovají k autu které tam leží, ale já ne já běžím dál.

Vím, že už se tam blížím, jsem skoro u nich cítím to.

Najednou uvidím Thomasův obličej, rozzáří se mi oči a přidám na rychlosti.

Doběhnu na místo kde jsou, jsem od nich asi čtyři metry. Běžela bych dál kdybych právě neviděla to co jsem viděla, vyrazilo mi to úplně dech a neměla jsem sílu běžet dál.

Stála jsem tam s otevřenou pusou

asi vás moc napínám, já vím 🤭

ehm název kapitoly... mě prostě nenapadl lepší , tak doufám, že to nevadí

jsem prostě sprostá jak dlaždič, takže se mi nemůžete divit 🥴

další kapitola zítra, mějte hezký den 💗