never stop running | tmr ✔

Kapitola 46. | Newte?

Na zemi ležel Newt, ale nehýbal se a co bylo ještě horší bylo to, že měl v hrudi zapíchnutý nůž.

Nad ním stál Thomas se slzami v očích, koukal se na mě zničeným pohledem a bylo vidět, že nic takového rozhodně nechtěl.

Newt byl mrtvý.

Jakmile jsem začala trochu vnímat okolní svět a přestala být v šoku jsem začala histericky brečet.

Hodila jsem na zem lahvičku se sérem a rozběhla se k Newtovu tělu, klekla jsem si tam a hlavu zabořila do jeho hrudi tak jako dřív.

Ale už to nebylo tak jako dřív, protože jeho srdce už nebije , vypadá to jako by už tam nebylo vůbec.

To jeho srdce které patřilo jenom mě, už nikdy bít nebude a už nikdy nikomu nebude patřit.

Vydávala jsem ze sebe hlasité vzlyky a nekontrolovaně brečela nešlo to zastavit, nemohla jsem, prostě to nešlo.

Zatáhla jsem za tu uniformu co měl na sobě „Newte?!” zařvala jsem z plných sil.

„Tess ne” povzdechl si Thomas, já se na něj nepodívala.

„Newte promiň, tohle jsem nechtěla. Proč ty? Doprdele, kurva proč ty?! Proč né já!” vydávala jsem ze sebe během vzlykání.

Mezitím tam přibhla i Brenda, Jorge, Minho, Pánvička, Gally a Vince.

Jejich reakce mě taktéž ničili.

Brenda koukala stejně jako já předtím.

Minho taktéž s otevřenou pusou a zničeným výrazem.

Pánvička smutně koukal a v očích měl slzy.

Gally měl neutrální výraz a v jeho tváří nebyla rozpoznat jediná emoce, ale bylo mi jasné, že byl taky smutný.

Jorge a Vince se koukali zničenými výrazy na mě i mrtvého Newta.

Já jsem se jim ale moc nevěnovala, stále jsem nemohla sníst ,že už nebyl mezi námi.

Koukla jsem se do jeho očí dříve plných radosti, teď už plné smutku a hlavně prázdné - jako smrt.

Ani jsem se s ním nestihla rozloučit, nebyl na to čas. Kdybych šla s nima a neposlechla je, mohla jsem ho ještě vidět.

Tak strašně mě to bolelo, vidět jak osoba kterou miluju je mrtvá , právě se skláním nad jejím tělem a nemůžu dělat vůbec nic.

Newt byla moje jediná láska, i když mi vymazali paměť a vzpomínky tak to moc dobře vím.

Nenávidím ZLOSIN za to co provedl, tohle všechno je jenom kvůli nim. Měl ještě celý život před sebou, mohl ještě žít.

Mohli jsme spolu žít na bezpečném místě, kde bychom byli navždy v bezpečí.

Mohli bychom být navždy spolu, založit rodinu a do konce života si užívat společnost toho druhého.

Jenže tohle ZLOSIN nechtěl, tohle mu provedli a taky za to zaplatí.

Furt dokola jsem brečela, vím, že si ke mě klekl i Minho a koukal se na mrtvého tělo svého kamaráda stejně jako já.

Po chvíli jsem si normálně sedla a zařvala z plných plic, byl to řev plný smutku a zoufalství.

Hned potom jsem se nanovo rozbrečela a nevnímala okolní svět.

„Tess, musíme jít” promluvil Minho, ale jeho zrak furt směřoval na tělo.

Já se k Newtovi naklonila, prohrábla mu vlasy a naposledy ho políbila. Furt jsem brečela a nemohla přestat.

Pak mi pomohl Minho se zvednout, hned na to jsem ho obejmula. Bylo mu to jasné a hned to opětoval.

Ani jsem si nevšimla, že mezitím zmizel Thomas, bylo mi jasné ,že šel za Teresou, chtěla jsem jít za ním ale Minho mě zastavil.

„Nepůjdeš za ním, pak ho vyzvedneme” já kývnu, sice neochotně ale nemám moc na výběr.

Když dojdu k Brendě tak mě pořádně obejme, je jí to taky líto.

lidi prosím, nezabíjejte mě
já osobně ráda vymýšlím tragické a smutné konce a věřte mi, že když jsem psala tuhle kapitolu, tak jsem u toho taky brečela

FAKT čestné skautské 🤞🏻 ( i když jsem nikdy nebyla skaut xd)

doufám, že mě nezabijete protože jestli jo, tak se asi nedozvíte jak to dopadne dál :))

hezký den 💗