never stop running | tmr ✔

Kapitola 22. | Vítej zpátky ošklivej čóne

Celý den jsem strávila na stromě a přemýšlela nad vším možným, řekla jsem Newtovi že chci být sama a byla jsem ráda když to pochopil.

Když nastal večer tak jsme polovina Placerů si ustlali spacáky u zdi aby jsme hned ráno jak se brány otevřou měli přehled.

Hodila jsem spacák do trávy a povzdechla si, koukla jsem se na zavřené zdi Labyrintu a přemýšlela.

Prosím Thomasi vrať se, jsi moje jediná rodina a nemůžu o tebe přijít.

Pamatuju si na tebe jenom útržky a poznala jsem tě před pár dny , ale znám tě celý život.

Z přemýšlení mě přerušil někdo kdo mi položil ruku na rameno, nemusela jsem se ani kouknout aby mi došlo kdo to je.

Byl to Newt a měl na tváři ustaraný výraz, sice jsem byla naštvaná že mi to pořád neřekl ale je mi jasné že se o Albyho, Minha i Thomase bál stejně jako já.

Smetla jsem z mého ramene Newtovu ruku, otočila jsem se na něj a pevně ho obejmula.

Nejdříve to zřejmě nečekal ale potom obmotal jeho ruce kolem mého pasu a hlavu si položil na tu mojí, jež byla zabořená v jeho hrudi.

Nebrečela jsem, jenom jsme určitě oba potřebovali obejmout. Když jsem nad tím tak přemýšlela možná že je šance že se vrátí.

Thomas byl můj bratr a i když si ho nepamatuju tak vím že to udělal aby je zachránil. Musel tam vyběhnout aby je zachránil , stejně jako jsem tam chtěla vyběhnout já abych zachránila jeho.

Vrátí se - mi furt přeskakovalo v hlavě. Když jsem se dokázala vrátit já, může i on.

„Vrátí se, oni to dokážou” zašeptám Newtovi do hrudi aby to slyšel jen on.

„To nemůžeš vědět” povzdechl jsi , já se odtáhla a zadívala se mu do očí.

„Newtone! Thomas je stejná krev, vběhl tam aby je zachránil, když jsem se dokázala vrátit já tak on taky” vyslovím nahlas moje myšlenky.

„Musíme mít nějakou naději přece” vydechnu z posledních sil a odejdu najít Chucka.

Má spacák u zdi, proto se rozhodnu že se opřu o zeď a jeho hlavu mi položím do klína. Je to ještě dítě a má je všechny tři rád, měl rád i Bena a nemůže si dovolit další ztrátu.

Když uslyším že usíná tak mírně zakloním hlavu a zavřu oči, snažím se usnout ale přeruší mě pohyb vedle mě.

Newt si sedl vedle mě a rukou mě objal kolem ramen, nechápavě jsem se na něj podívala.

„Máš pravdu, musíme mít naději” řekne , mírně se na mě usměje a já na něj taky.

Položím si hlavu na jeho rameno a zavřu oči, on si položí hlavu o tu moji a věřím že se taky snaží uhnout.

Tak tam my tři - já, Chuck a Newt ležíme a propadáme do říše snů s nadějí že se ti tři ještě vrátí.

****

„Hej vy tři vstávat! Brány se za chvíli otevřou” řekne Jeffův hlas, ucítím že na mém klíně se někdo zvedne což znamená že Chuck vstal.

„Vy dvě hrdličky taky!” ozve se Clintův hlas a smích.

Já ani Newt se nehneme ani neotevřeme oči, já se víc ubelebím na jeho rameni a on zase na mě hlavě.

Pak mi ale v hlavě problikne pár důležitých informací.

Alby - Minho - Thomas - ráno - brány - otevření