Ten od vedle

12. KAPITOLA

A zase tu máme pondělí. Proč vždycky víkend uteče tak rychle? Přece to je stejných 48 hodin jako třeba během středy a čtvrtka, přesto ale středa a čtvrtek nikdy neutečou tak rychle jako sobota a neděle.
Proč?
Prostě proč?
Asi je fakt, že když nejvíc chcete, aby čas utíkal, vleče se to jako slimák. Ale i slimáci se možná vlečou rychleji než pondělí.
„Co tak zamračeně? Je krásnej den," pronese Zack u snídaně. Bydlí tu sice teprve třetím dnem, ale už teď jsem si na jeho blízkost zvykla. Sice je občas těžký chovat s k němu jako ke kamarádovi, když je kolem mamka nebo Annie, ale i tak si to užívám.
„Je pondělí," ušklíbnu se, což bohatě stačí jako vysvětlení. Zack se zazubí, zavrtí hlavou a spolkne lžíci vloček s mlékem.
„Jak to můžeš jíst s mlíkem? Já to nepochopím." Při představě, že bych to pozřela, se celá oklepu.
„Tenhle tvůj odpor k pondělí a k mlíku nikdy nepochopím," zařehtá se a spolkne další sousto.
„Nemůžu se na to ani dívat." Vstanu ze židle, naliju si kafe, abych se trochu probrala, a z ledničky ukradnu müsli tyčinku, kterou si včera koupila Annie. Když vejdu do svého pokoje, už zespoda slyším, jak se po ní naštvaně shání. Aspoň něco mi to dnešní ráno zpříjemnilo.
Převlíknu se z pyžama do džín a trička s trefným nápisem Nesnáším pondělí a sejdu zpátky do kuchyně.
„Tys mi snědla tyčinku?" vyjede na mě Annie.
Zatvářím se naprosto nechápavě. „Jasně, že ne," zavrtím hlavou.
„Jestli zjistím, žes mi ji snědla, zabiju tě," pohrozí mi a vyběhne nahoru.
„Tvoje herecké schopnosti mě nikdy nepřestanou udivovat," podoktne Zack pobaveně.
„Jsem holt talentovaná," pokrčím rameny s úsměvem.
Zack odnese misku po vločkách do dřezu a rozhlédne se kolem. Když zjistí, že je čistý vzduch, krátce mě políbí. Je to tak milé gesto, že se neubráním úsměvu. „Chceš odvést do školy? Mojí helmě se po tvojí rozkošné hlavičce už stýská."
„Musím odvést Annie do školy," odfrknu si.
„Dneska vezmu do školy Annie já, mám tam poblíž nějaké vyřizování," oznámí mi mamka, která vyjde z ložnice.
Zack se spokojeně usměje. „Takže můžeš jet se mnou."
„Fajn," přikývnu a když Zack vyjde nahoru, mamka si ke mně přisedne.
„Jsem ráda, že jsou z vás zase kamarádi. S Debbie nás mrzelo, že jste se od střední odcizili."
„No jo," odvětím neutrálně. Dopiju si čaj, sbalím si na svačinu jablko a počkám, než se Zack uráčí přijít.
„Snažíš se tímhle outfitem něco vyjádřit nebo co? Ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem tě viděla bez týhle mikiny a kožený bundy. Není ti v tom vedro?"
„Venku je asi patnáct stupňů a mně je pořád zima, takže ne a i na tvou první otázku musím odpovědět ne. Prostě se mi líbí černý věci a v kožený bundě vypadám sexy," mrkne na mě a já můžu jen souhlasit.
Před školou se rozloučíme jen slovně, jelikož už na mě čeká Cassie. Navíc i kdybych chtěla, pusu mu dát nemůžu. Náš vztah je totiž pořád neoficiální. „Takže tě teď Zack bude každej den vozit do školy?"
„Žárlíš? Chceš mě snad vozit ty?" zazubím se.
„Hahaha, všichni se smějeme," ušklíbne se. „Jo a víš kdo je ve škole? Jared Wilson!"
V paměti zapátrám do minulosti, když si vzpomenu. „Ten hokejista?"
Cassie přikývne. „Viděla jsem ho dneska před školou, přijel skvělou károu, jejíž značku neznám, jelikož já auta rozlišuju jen podle barev."
„Takže jsi s ním nemluvila?"
„Já? Jestli si dobře pamatuju, vždycky byl blázen do tebe."
„Jen jsme se přátelili, nic víc," namítnu. Dojdeme s Cassie ke skříňkám, abych si vzala pár učebnic na první hodiny.
„Všichni věděli, že je do tebe blázen, jen ty sis to odmítala přiznat."
„Nikdy se nezmínil o tom, že bych se mu líbila."
„Ty ses snad Wadovi zmínila, že se ti líbí?" poznamená trefně. Má pravdu, to jsem neudělala.
„Jaredovi jsem se nelíbila a tím to hasne," řeknu jistě. Zavřu skříňku a leknutím nadskočím. Tohle se mi stává až příliš často. Mám strach, že si tímhle věčným lekáním přivodím infarkt.
„AB," pozdraví mě rozzářeně. Vždycky mi říkal AB, jelikož to jsou moje iniciály. Je jediný, kdo mi říká jinak než Avery.
„Ahoj, Jarede," usměju se. Vypadá jinak než před dvěma lety, co jsem ho viděla naposledy. Tehdy to byl hubený nevýrazný kluk s milým úsměvem a modrýma očima. Dneska má široká ramena, vousy a celkově působí vyšší a starší. Jediné, co se nezměnilo, je milý úsměv a modré oči.
„Páni, málem bych tě nepoznal," zazubí se a sjede mě pohledem.
„Ty mě? Co mám říkat já? Divím se, že to tričko snese nápor všech těch svalů pod ním."
„Trochu jsem přibral," souhlasí pyšně. Vypadá teď mnohem sebevědoměji, než co si pamatuju.
„Jaký byly ty dva roky v Kanadě?" vyzvídám zvědavě.
Jared odjel místo druháku a třeťáku do Kanady hrát profesionálně hokej. Tehdy nikdo netušil, že hokej vůbec hraje, ale rozhodl se ho hrát na profesionální úrovni, proto tam odjel. Jeho rodiče jsou fanoušci hokeje, takže ho v tom rozhodnutí jenom podporovali. Od té doby jsem o něm nic neslyšela.
„Nejlepší dva roky v životě," odvětí zasněně. „Nemáš ani představu, jak je Kanada nádherná. A jaký všechny možnosti nabízí. Fakt jsem se tam naučil hrát, AB."
„Tak proč jsi odjel?" divím se.
„Stýskalo se mi," uculí se. „A taky mi zrovna moc nevyhovovalo to všechno kolem. Nikdy jsem nebyl zrovna typ, co potřebuje nekonečnou přízeň holek a chlastu, navíc to zahrnuje samý večírky a povinnosti. Navíc mám až moc rád svoje zuby," zazubí se.
„Takže profesionální kariéra hokejisty není nic pro tebe?"
Jared zavrtí hlavou. „Radši budu dál průměrnej student s hrstkou přátel, chodit do kaváren nebo do kina. Hokej miluju a asi i vždycky budu, ale není to něco, čemu bych se chtěl věnovat dál. To už teď vím jistě."