Ten od vedle

18. KAPITOLA

Když se vrátím domů ze školy, málem vrazím do kufrů, které se válejí všude po zemi. „Mami?" zavolám, ale objeví se jen Debbie s další taškou.
Ti dva si snad sbalili celý dům, pomyslím si.
„Ahoj, Avery," pozdraví mě s úsměvem. „Promiň za ten nepořádek, ale balení bylo nakonec náročnější, než jsem doufala."
Odložím si kabelku na stůl a rozhlédnu se kolem. „Nechceš s tím trochu pomoct?" nabídnu jí.
„Jsi hodná, ale už to mám skoro hotový. Čekám jen, až se vrátí Zack a pomůže mi to všechno odtahat zpátky do domu."
V tom se vchodové dveře otevřou a v nich se zjeví Zack. S pro něj typickou koženou bundou a mikinou s kapucí na hlavě.
„Kurva," zakleje, když vrazí do kufru, do kterého jsem po příchodu vrazila i já.
Když si mě všimne, sundá si kapuci z hlavy a zírá na mě jako na přízrak. V jeho očích se zračí smutek, to by poznal i slepý. „Ahoj, zlatíčko, pomůžeš mi s těmi věcmi?"
Debbie se tváří tak spokojeně, že si jeho smutného výrazu ani nevšimne. Zack ho rychle nahradí pro něj typickým kamenným výrazem a popadne první kufr. Já se vytratím nahoře u sebe v pokoji.
Po dvaceti minutách, co jsem slyšela zespod hlasy, mají konečně hotovo.
Nechoď k tomu oknu.
Posadím se na postel a vší silou se snažím na ní zůstat.
Ani neuvažuj, že by ses tam podívala.
Moje mysl je zrádná. Všechny kosti v mém těle mě pohánějí, abych se zvedla a podívala ven. Abych ho zase spatřila.
Nezvedej se, Avery Bakerová!
V tom se ale ozve zaťukání na dveře. Vyskočím z postele a pobídnu dotyčného, aby šel dál. Dveře se pomalu otevřou a dle mého očekávání tam stojí Zack. Bundu i mikinu už drží v ruce, takže díky tenkému tričku, co má na sobě, se mi naskytne pohled na jeho vyrýsované svaly na rukou.
„Už máme hotovo," pronese. Slyším v jeho hlase, jak se snaží působit klidně, ale moc mu to nejde.
„Fajn," přikývnu a snažím se o úplně to samé. Zack párkrát pokývá hlavou a když nic neřeknu, zase se ve dveřích obrátí, zavře je a já jen poslouchám dusot jeho kroků.
I přes hlasy v hlavě, které mi říkají ať to nedělám, se zvednu a jedním okem nakouknu do protějšího okna. Zackův pokoj je prázdný, což mě lehce zklame.
Už už se odtáhnu, když ho zahlédnu u dveří. Vejde dovnitř se dvěma kufry v rukou, které nechá stát u postele. Zavře za sebou dveře a mimoděk pohledem zabloudí k mému oknu. Nepokusím se schovat. Zírám na něj se stejným smutkem v očích, který se v nich zračí i jemu.
Když v pozdějším odpoledni sejdu dolů, dům najednou zeje prázdnotou. Poslední týdny, co tu bydlel Zack s Debbie, tu byl ruch, ale dneska? Jsem tu sama.
Annie je v kině s Emily a máma je v práci. Celý tenhle obrovský dům je najednou pro mě moc velký. Bez rozmýšlení z něj vyběhnu ven, nasednu do auta a rozjedu se tam, kde mi teď bude nejlíp.

Bar u Eddieho vypadástejně jako vždycky. Budova je zastaralá, omítka už několik měsíců opadává, aleEddieho táta to nijak neřeší. Jak říká, ‚dokud mu chodí zákazníci, jespokojenej'.
Dveře zavržou, když je otevřu, takže na sebe hned upoutám pozornost. Naposledyjsem tu byla na oslavě Jamieho narozenin. Bylo to teprve před pár týdny, alemně se to zdá jako věčnost. Lidí je tu zatím málo, ale to se není čemu divitvzhledem k tomu, že je pět odpoledne. Lidi většinou nasávají až okolosedmé, osmé večer.
Za barem si všimnu Eddieho, který právě leští skleničky. Jakmile mě spatří,celý se rozzáří. „Avery! To je ale nečekaná návštěva," usměje se. „Koná se snaddalší narozeninová oslava?"
„Tentokrát jdu oslavovat sama," prohodím a zaberu si stoličku uprostřed. „Rums kolou, prosím."
Eddie se zamračí, když uvidí mou tvář zblízka. „Zlomený srdce, nemám pravdu?"
„Vždycky mě tvůj postřeh udivoval," podotknu a napiju se tmavé tekutiny, kteroupřede mě postaví.
„Když jsem tě viděl naposledy, nezmínila ses, že s někým chodíš."
Uchechtnu se a hodím do sebe další lok hořké tekutiny. „Nechce se mi o tommluvit, Eddie."
Eddie přikývne a dál to už neřeší. Povídá mi o opilých zákaznících, co se tupřed pár dny prali kvůli nějaký zhulený ženský, taky o chlápkovi, co se dvořilmladý slečně, takže ho musel odpálkovat a spoustu dalších vtipných historek.Jeho barové historky jsem měla vždycky ráda. Díky nim a alkoholu, který jsem dosebe klopila, jsem se cítila uvolněněji.
Hodiny plynuly jako minuty a bar se najednou začal plnit lidmi. Většinaz nich přišla sama, aby zapila žal nebo nadšení, ten zbytek přišel veskupině, jejíž členové byli tak opilí, že nahlas zpívali písničky, co Eddiepouštěl přes reproduktory všude po baru. Nejvtipnější na tom bylo, že ty slovaneskutečně motaly.
Okolo deváté pustil Eddie z legrace písničku z filmu HannahMontana, Hoedown Throwdown. Když jsme spolu chodili, prozradila jsem mu, žeten film miluju. Alkohol už mi stoupl do hlavy, takže když jsem vyskočila naparket a začala tancovat ten taneček, co Miley na tuhle písničkutancovala, bylo mi úplně jedno, že musím vypadat komicky. Navíc se ke mně poprvním kole přidala celá ta partička opilých zpěváků a napodobovali mě takdlouho, dokud se to celé nenaučili. Eddie pustil tu písničku celkem třikrát,takže jsme asi deset minut vkuse tančili ten příšerný tanec z HannyMontany.
V tu chvíli jsem se ale cítila úžasně. Přímo jako bych se vznášela. Zlitíchlápci a ženský tancovali se mnou, takže jsem se vůbec necítila trapně.Vlastně jsem si to skvěle užila.