Ten od vedle

23. KAPITOLA

Když se vrátím domů, máma ani Annie ještě nejsou doma. Táta oproti tomu bohužel je.
„Ahoj, Avery," pozdraví mě s úsměvem. „Posadíš se ke mně na chvíli?"
„Já ale..."
„Prosím, Avery." Jeho výraz mě nakonec obměkčí. Sundám si ze zad batoh a odhodím ho ke straně. Posadím se do křesla naproti němu a složím si nohy do tureckého sedu.
„Tak o co jde?" vyzvídám, i když odpověď už znám.
„Já vím, že jsem nikdy nebyl ideálním tátou. Tvou mámu jsem podváděl a tím jsem ztratil i tebe a Annabeth. Vím, že nemám právo něco chtít, ale přál bych si, aby ses mi svěřila."
„A s čím se ti mám svěřit?"
„Cítíš něco k Zackovi, nemám pravdu?"
I když jsem tušila, že to ví, jeho otázka mě srazila na kolena. Netuším, co mu odpovědět.
„Já..."
„Prosím, Avery, buď ke mně upřímná."
Jeho oči působí tak naléhavě. Jako by až zoufale potřebovaly znát pravdu.
„chvíli jsme spolu chodili," přiznám po chvíli.
Tátovi se po tváři rozlije úsměv. „Řekneš mi o tom víc?"
Vylíčím mu všechno – od jeho plížení se ke mně do pokoje, po vztah až k rozchodu.
„Páni," vydechne nakonec. „Proč jsi o tom neřekla matce?"
„Protože Zack nechtěl, aby o našem vztahu někdo věděl. A já pak nechtěla, aby mě někdo litoval."
„Je mi moc líto, že ti zlomil srdce," pronese starostlivým hlasem. „Nemám ho zmlátit?" nabídne mi s hranou nasupeností.
To mě rozesměje, ale zároveň mi vytrysknou slzy. Naprosto nečekaně.
„Ach, zlatíčko," povzdychne si a posadí se na opěradlo, aby mě objal. Hladí mě po vlasech a šeptá, že všechno bude v pořádku. Přesně jak by to správný otec udělal.
Jenže já nevím, jestli to bude v pořádku.
Nevím, jestli já budu v pořádku.

Večer už přijde čas na rozloučení. „Šťastnou cestu, Chrisi," popřeje mu mamka vstřícně. Přátelsky ho obejme a já si vzpomenu na noc, kdy si vzájemně svěřili své city. Mamka si tehdy tak zarputile stála za svým, ale dneska nechala volný průchod svým citům. Oči se jí lesknou a já poznám, že jí to znovu láme srdce.
Annie mu skočí kolem krku a donutí ho slíbit, že zase brzo přijede. Myslím, že ona k němu má z nás třech úplně nejblíž. Stejně jako on k ní.
A nakonec přijdu na řadu já. Táta mě pevně obejme a políbí do vlasů. „Mám tě moc rád, Avery," šeptne. „A nezapomeň, že žádnej kluk nestojí za to, aby ses kvůli němu trápila."
Jeho slova mě píchnou u srdce. „Taky tě mám ráda, tati."
Táta si zapne helmu, posadí se na motorku a bez jediného slova nebo mávnutí nám zmizí z dohledu.

V salónu, kam se s Cassie druhý den vypravíme, je tolik šatů, že skoro ani nevím, jaký vybrat. Mají jak teplé, tak studené barvy, jak dlouhé, tak krátké šaty, s hlubokým výstřihem, bez výstřihu, s i bez zdobení... prostě nekonečný výběr.
„Co tyhle?" zeptá se mě Cassie už asi podesáté. V ruce drží rudé šaty se sukní do A a zdobením u výstřihu.
„Jsou krásný, Cassie. Stejně jako těch deset před nimi."
Cassie si povzdechne a pověsí je zpátky. „Chci prostě vypadat co nejlíp, Avery."
„Ve všech budeš nádherná," uklidním ji. Ze závěsné tyče sundám smrkově zelené dlouhé šaty bez ramínek. Vrchní část šatů je přímo na tělo, zatímco sukně je přirozeně rozevlátá. U výstřihu jsou ozdobené, přesně tak, jak se jí to u předchozích šatů líbilo. „Zkus tyhle," pobídnu ji a podám jí je do ruky.
Cassie přikývne a za pár minut vyleze z kabinky v naprosto dokonalých šatech. Padnou jí jako ulité.
Když si všimne mého výrazu, zhrozí se. „Jsou špatný?!"
„Jsou nádherný, Cass. A ty v nich vypadáš vážně jako princezna," odvětím upřímně.
„Vážně?" rozzáří se a znovu se na sebe podívá do zrcadla.
„Vážně," přisvědčím. Cassie se asi deset minut prohlíží a nakonec přikývne.
„Tak tohle jsou ony," prohlásí nadšeně.
V kabince se převlékne a hned se dá do vybírání šatů pro mě.
„Ani jsi mi neříkala, jaká byla návštěva táty," prohodí.
Posadím se na sedačku, jelikož už mě z toho stání začínají bolet nohy. „Bylo to fajn," odvětím neurčitě.
„Fajn? Vždyť jste se tři roky neviděli, Avery. Čekala bych větší nadšení," zasměje se.
„Bylo to úžasný!" zajásám teatrálně. Cassie se ušklíbne a podá mi ramínko s béžovými šaty. „Tyhle jsou šitý přímo pro tebe."
Vlezu si do kabinky a začnu se převlékat. „Ta návštěva byla fajn, ale nebylo to nic světobornýho," pronesu přes zatažený závěs.
„Nepohodli jste se, nebo co?"
Roztáhnu závěs a postavím se před zrcadlo. Ty šaty jsou perfektní. Jsou dlouhé a nemají širokou sukni, což se mi na nich líbí. Béžová barva jim dává nádech vílí krásy, výstřih je do písmene V, ramínka sahají až na samý konec ramenou a celý výstřih je posetý drobnými stříbrnými kamínky. Sukně neprosvítá a u levé nohy se táhne dlouhý rozparek.
„Ty jsou perfektní!" zatleská Cassie nadšeně. A já s ní musím souhlasit.
Když zaplatíme, vyjdeme společně ven. „Ještě mi dlužíš odpověď na otázku," poznamená Cassie.
„Na jakou?"
„Jestli jste se nepohodli."
„To ne," zavrtím hlavou.
„Tak proč to bylo jenom fajn a ne skvělý?"
Nemůžu jí říct, že táta odhalil mé city k Zackovi. Jenže něco jí říct musím. „Zaslechla jsem tátu, jak říká mámě, že by se chtěl vrátit. Že by chtěl, abychom byli zase rodina."
Cassie vykulí oči. „Tak to je pak jasný, že nejsi ve svý kůži."
„Máma mu řekla, že nemá zájem, za což jsem ráda. Tátu miluju, ale už bych s ním bydlet nechtěla."
„Proč ne?" diví se.
„Protože to, co udělal mámě, mu nikdy nezapomenu. Vím, že i když říká, že se změnil, tak nezměnil. Lidi se v tomhle nemění," pokrčím rameny.
„Takže jsi ráda, že je tvá mamka s Williamem?"
„To jsem," přisvědčím s úsměvem.