Ten od vedle

13. KAPITOLA

Druhý den po škole potkám Zacka, jak sedí na pohovce a čte si nějakou knížku. Vlasy mu padají z čela, což naznačuje, že už si je dlouho nenechal ostříhat.
„Co čteš?" zeptám se zvídavě a posadím se do křesla.
„Jeden historickej román – fakt dost zajímavý."
Přimhouřím oči, když mu do čela spadne další vlas. „Co kdybych tě ostříhala?" navrhnu zničehonic.
Zack podezíravě zvedne hlavu a zamračí se. „Chceš mi naznačit, že se ti nelíbí moje vlasy?"
„Jasně, že ne," zavrtím hlavou.
„Jsi si jistá? To je jako když dáš někomu na narozeniny deodorant, což toho obdarovaného nutí si myslet, že smrdí."
Nad jeho poznámkou se uchechtnu. „Jen vidím, jak ti ty dlouhý vlasy překáží, tak mě napadlo, že bych ti je mohla trochu zkrátit."
„A jsi si jistá, že to umíš? Nerad bych pak měl vlasy jako šašek."
„To jako pochybuješ o mé zručnosti?" zamračím se teatrálně. Asi bych byla taky nervózní, kdybych se měla nechat ostříhat od někoho nezkušeného, takže se jeho nejistotě vůbec nedivím.
„Ujišťuju tě, že budeš mít vlasy Nathaniel Buzolic."
„Pořád tě nepustila posedlost Upířími deníky?" zazubí se.
„Ta mě nikdy nepřejde," pokrčím rameny. Vstanu z křesla a pobídnu Zacka, aby mě následoval. „Umyj si vlasy, já to zatím připravím."
Zack zmizí v koupelně a já mezitím připravím židli a ručník, který mu umístím za krk, aby mu vlasy nepadaly na oblečení. Vyštrachám svoje extra ostré nůžky a sebejistě s nimi ve vzduchu zašmikám.
Zack se s mokrými vlasy posadí na židli, já mu položím ručník za krk a prohrábnu mu prstama jeho dlouhé vlasy.
„Nerad to říkám, ale celkem se tě bojím. S těma nůžkama vypadáš jako sériovej vrah."
„Víš moc dobře, že to mě neurazí. Sérioví vrazí mě fascinují."
Zack se uchechtne. „Tohle se mi na tobě líbí."
„Jako co?" Pevně uchopím nůžky a dám se do práce.
„Že jsi tak divná." Pronese to s takovým klidem, že si ani nejsem jistá, jestli postřehl, že jsem mu už ustříhla první pramínky vlasů.
„Divnej je akorát ten, koho sérioví vrazi nefascinují. Copak ti nepřijde fascinující, s jakou elegancí všechny ty vraždy provádějí? Jak po sobě nenechávají žádné stopy, že se snaží zabitím těch lidí něco dokázat nebo že to dělají jen z vrozené psychické poruchy? Třeba Charles Manson," uvedu příklad. „Už od narození měl těžký život, jelikož jeho matka byla alkoholička. Krátce po jeho narození šla do vězení a on se pak musel světem potloukat sám. Založil komunitu, která mu byla tak oddaná, že mu pomáhala zabíjet nevinné lidi. Například tu těhotnou herečku. Jenom fanatik může něco takového spáchat, což mě prostě fascinuje. Chápeš, že se někdo narodí a aniž by to někdo tušil, má v hlavě takový zmatek, že zabije tolik lidí? Kdo normální by zabil ženu v osmém měsíci těhotenství? Jen fanatik," pronesu rychle. I když Zackovi nevidím do tváře, vím, že se usmívá.
„Stejně nechápu, jak tě něco takového může fascinovat, ale i tak se mi to líbí. Je to jedna z nespočtu tvých zvláštností, které na tobě miluju."
Během mého monologu jsem ho téměř stihla dostříhat. Už jen dodělám pár úprav a podřepnu si před něj, abych si ho prohlédla. Vjedu mu prstama do vlasů, abych přeměřila, jestli jsou na obou stranách stejně dlouhé.
„Tak co? Nevypadám jako šašek?" uculí se. Jeho úsměv mi vždycky přišel kouzelný. Jako bych v něm na okamžik opět viděla toho pětiletého kluka, se kterým jsem si hrávala na pískovišti.
„Sluší ti to," odvětím s úsměvem. Zack se ke mně skloní a já přitisknu rty k těm jeho. Jsou teplé a jako obvykle chutná jako mentolky. Tu vůni miluju. Evokujeme mi bezpečí.
„Ale, ale," ozve se za námi. Rychle vyskočím na nohy a pohlédnu do očí svojí mladší sestře, která se tváří nejen překvapeně, ale i fascinovaně.
„Já mu, ehm, stříhala vlasy," zamumlám kostrbatě.
„To jsem viděla," zazubí se. Chytnu ji za předloktí a dotáhnu do jejího pokoje. „Nesmíš to nikomu říct."
„A co jako? Přece jsi mu jenom stříhala vlasy."
Její spokojený výraz mi nahání hrůzu. Je to jako kdyby na vás váš úhlavní nepřítel zjistil něco kompromitujícího.
„Prosím, Annie, nikdo to nesmí vědět," škemrám.
„Jak dlouho to spolu táhnete?" ptá se zvědavě.
„Jen pár dní, proto nechci, aby to někdo věděl."
„Panečku." Plácne sebou na postel a zahledí se do stropu. Položím se vedle ní a pohlédnu jí do očí.
„Necháš si to pro sebe, prosím? Všechno by se pokazilo, kdyby to zjistila máma."
„A proč jsi to neřekla aspoň mně?"
„Nechtěli jsme, aby to věděl kdokoli. Mělo to zůstat jako tajemství."
„Dobře, nikomu to neřeknu, ale dlužíš mi. Je ti to jasný, Avery?" zazubí se.
„Beru na vědomí," přikývnu. Podložím si hlavu polštářem a uculím se. „Víš, jak jsme si povídali o lásce? Jak jsem říkala, že jsem za život milovala jen jednoho člověka?"
„Jo," přitaká.
„To Zack je ten jediný, koho jsem milovala."