Ten od vedle

22. KAPITOLA

„Dobré ráno," pozdraví mě mamka po ránu. Na stole leží talíř s koblihami, což u nás není zrovna zvykem. „Chris byl v pekárně," objasní, když si všimne, jakým způsobem je pozoruju. Naliju si hrnek čaje a na talířek si jednu koblihu položím. S chutí se do ní zakousnu, když se Annie vyřítí od schodů.
„Koblihy!" zajásá a rovnou si půlku z jedné ukousne. Je jí jedno, že má cukr a marmeládu všude po obličeji – hlavně, že jí chutná.
„Dneska vezmu Annie do školy já, tak můžeš jet zase se Zackem," prohodí mamka a ucucne si horkého kafe.
Táta po mně střelí pohledem. „Zase?" zamračí se.
„Avery se se Zackem zase spřátelila," uculí se mamka nenuceně.
Táta si mě měří podezíravým pohledem, díky kterému se cítím jako někde na výslechu. Jako by čekal na jeden špatný pochyb, díky kterému mu to dojde.
„No nic, my už pojedeme," prohlásí mamka, čímž zachrání situaci, aniž by o tom věděla. Annie přikývne, políbí tátu na tvář a vyběhne ven.
„Tak hezký den, vy dva," popřeje nám mamka a zmizí z domu.
„Jdu se převléct," oznámím mu rychle, ale on mě zarazí.
„Nechceš se mi náhodou s něčím svěřit, Avery?"
Jeho pohled na mě působí otcovsky. Přestože se nikdy jako příkladný táta nechoval, starostlivý rozhodně je. A podle jeho pohledu je mi úplně jasné, s čím by chtěl, abych se mu svěřila.
„Musím se jít převléct."
Rychle vyběhnu nahoru a zavřu se v pokoji. Shodím ze sebe pyžamo a převléknu se do černých džín, krátkého šedého tílka a svetrového tmavomodrého kardiganu.
Nervózně sejdu dolů a když u stolu tátu neuvidím, oddechnu si. Tátu mám ráda, ale občas si říkám, že by mohl dělat detektiva.
Vyjdu ven z domu a vlezu do auta. Pokusím se nastartovat, ale nepovede se to. Zkusím to znova, pak zase a zase, ale nic. Vyjdu z auta a pohlédnu naproti. Zack právě vyšel z domu v šedé mikině a kožené bundě – stejně jako obvykle.
Rychle od něj odvrátím pohled a zalezu do auta. Znovu otočím klíčkem v zapalování, ale opět se auto nenastartuje.
V tom mi někdo klepne na okýnko. Otočím hlavou a spatřím Zacka. „Něco se děje?" zeptá se, když vylezu ven.
„Nemůžu nastartovat," přiznám.
„Kouknu se."
Nadzvedne kapotu auta a začne si to vevnitř prohlížet. Já se v autech vůbec nevyznám, takže jsem za pomoc vděčná.
„Zkus to teď," poručí mi. Posadím se do auta, otočím klíčkem a auto konečně nastartuje. Po tolika neúspěšných pokusech je příjemné slyšet zvuk motoru.
„Děkuju za pomoc," pousměju se.
„Za nic, jen se ti odpojila baterie," pokrčí rameny. Jeho kamenný výraz mě mučí. Tak moc bych se mu chtěla vrhnout kolem krku a na všechno zapomenout.
Jenže to nejde.
Dokud se nezmění, musím se naučit žít se zlomeným srdcem.
„Stejně děkuju."
Zack přikývne a zamíří zpátky ke svojí motorce.
V půli cesty se ale zastaví. „Myslelas to vážně? To cos mi včera napsala?"
„Jo, myslela," přisvědčím. V očích se mu zračí smutek. Je tak jasný jako slunce, které září na obloze.
„Chybíš mi, Avery," šeptne. Pak už si nasadí helmu a rychlostí blesku se vyřítí z ulice.

Ve škole si mě okamžitě odchytí Cassie. Čekala jsem, že to přijde, jelikož v tuhle roční dobu to dělá vždycky.
„Víš, co je za týden?" zeptá se s jiskřičkami v očích.
„Pátek?"
Cassie se ušklíbne, ale její nadšení to nezkazí.
„Princeznovskej bál!" zajásá.
Princeznovský bál je každoroční tradice naší školy. Dívky se ustrojí do těch nejkrásnějších šatů a kluci se navlečou do obleků. Hraje romantická hudba, pije se punč a to nejdůležitější – tančí se.
„Fakt tam musím jít, Cass? Ani nemám doprovod."
Představa, že bych šla na ples a byla tam jediná na ocet, je ponižující.
„No a? Nějakýho fešáka ti seženeme," zazubí se. „Zítra půjdeme vybírat šaty, ať na nás ještě nějaký vůbec zbydou."
„A nemůžu si vzít prostě..."
„Ne, Avery, nevezmeš si obyčejný šaty jako jsi měla loni... tentokrát se hodíš do gala, ať to stojí co to stojí."
Její posedlost těmahle akcema je dost otravná. Jenže je to moje nejlepší kámoška, takže tam chodím hlavně kvůli ní. Ráda jí dělám radost.
„A víš co? Co kdybys na ten ples šla s Eddiem? Všimla jsem si, jak po tobě pokukuje," mrkne na mě.
„S Eddiem? Nevím, jestli je dobrej nápad chodit tam se svým ex," namítnu.
„Tak ho neber jako svýho ex, ale jako svýho kamaráda. To přece jste, ne? Kamarádi."
Cassie má vlastně pravdu. Navíc Eddie je asi jedinej kluk, co přichází v úvahu.

Po škole už opět stojím před jeho barem. Naposledy jsem tu byla pro telefon, když jsem si ho tu zapomněla. Otevřu vrzající dveře a Eddieho spatřím okamžitě.
„Pane jo, poslední dobou jsi tu častěji než já," zazubí se. Doběhne ke mně a pevně mě obejme. Jde z něj cítit kolínská o voda po holení – voní krásně.
„Už je to nějaká doba, co jsem tu nebyla," připomenu mu.
„Což je velká škoda, zlatíčko. Chybělas mi," uculí se a vrátí se k utírání skleniček.
„Ty mně taky, Eddie," odvětím upřímně.
„Tak jaká akce se tu má pořádat tentokrát?"
„Výjimečně žádná," zasměju se. „Ale o něco bych tě požádat chtěla."
To ho zaujme. Odloží skleničku zpátky na polici, obejde bar a posadí se vedle mě. „O co jde?" zeptá se zvědavě.
„Naše škola pořádá za týden jednu akci. Jde o to, že se všechny holky převlíknou do krásných mohutných šatů a kluci do obleků a kravaty."
„A co s tím mám dělat já?" nechápe Eddie.
Nervózně si promnu ruce, které si mi začínají potit. Otřu si je o džíny a pousměju se. „Napadlo mě, jestli bys nechtěl být můj doprovod," vypravím ze sebe.
Jeho zvídavý pohled náhle zněžní. „Ty chceš, abych tam šel s tebou?"
„No, jo," přitakám. „Ale nemusíš chodit. Já jen myslela, že bys třeba možná chtěl, nebo tak, já nevím, neměla jsem se vůbec ptát..."
„Půjdu moc rád, Avery," přeruší mě s úsměvem. Položí mi dlaně na zpocené ruce a jemně stiskne.
„Fakt? Tak skvělý," rozzářím se.