Ten od vedle

17. KAPITOLA

Celou noc jsem nespala. Pokoušela jsem se na nic nemyslet a prostě jen vypnout, ale nešlo to. Jen jsem se převalovala a zmítala nad tím, jak se to stalo.
Proč jsem se s ním rozešla?
Tahle otázka mě tížila z těch milionu dalších nejvíc. Přece jsem s ním byla šťastná, tak proč jsem to ukončila?
Protože vztah se mnou nechtěl zveřejnit.
To jsem ale mohla přejít. Mohla jsem počkat a třeba by za pár týdnů nebo měsíců změnil názor. Mohla jsem v to aspoň doufat.
Nebyla by jsi šťastná, Avery, napadalo mě.
Vím, že bych nebyla. Chodili jsme jen pár týdnů a už po tak krátké době mi utajovaný vztah vadil. Omezovalo mě to a komplikovalo mi to život. Za to mi to nestojí. Že ne?
Ráno opatrně otevřu dveře a když kolem nikoho nezahlédnu, rychle vběhnu do koupelny. Tentokrát se nezapomenu zamknout. Postavím se před zrcadlo a prohlédnu si svou uslzenou, zarudlou tvář. Vypadám jako ubrečené rajče. A ještě k tomu shnilé. A otrávené. A... co já vím, co ještě s rajčetem může být špatně.
Vypadala jsem prostě naprosto příšerně. Pustila jsem vodu a opláchla jsem se ledovou vodou. Doufala jsem, že mě to probere, ale nestalo se tak. Všechno ve mně se bouřilo. Srdce křičelo, ať běžím k Zackovi a omluvím se mu. Ale mozek mi říkal, že by to bylo k ničemu. A já se musím řídit podle mozku, vím to.
Měla jsem pocit, jako bych ztratila lásku a nejlepšího přítele v jednom. Už nikdy se s ním nepodívám na film, už nikdy se neprojedu na jeho motorce a už nikdy se nevkrade do mého pokoje, aby mě utěšil, když budu mít špatnou náladu. Už nikdy.
Nikdy.
To je tak definitivní slovo. Nenávidím to slovo, přímo k smrti ho nenávidím. Do očí se mi tlačily další slzy, ale rychle jsem je zaplašila.
Už nesmíš brečet, nařídila jsem si. Zhluboka jsem se nadechla, vydechla a takhle jsem to párkrát zopakovala. Znovu jsem si opláchla obličej a rovnou i vyčistila zuby. Pohlédla jsem na sebe do zrcadla a vynutila jsem ze sebe úsměv.
Už nesmíš brečet, zopakovala jsem si. Pečlivě jsem si rozčesala vlasy, které už vypadaly tak tragicky, že jsem jako poslední záchranu využila suchý šampón na vlasy. Sčesala jsem si je do vysokého culíku, který díky šampónu nevypadal tak úděsně. Z horního šuplíku vytáhnu řasenku, ale když si ji nanesu, nejsem spokojená. Moc často nesahám k mamce do šuplíku, ale tentokrát mám pocit, že musím. Vytáhnu její kosmetickou taštičku a vyndám z ní stíny v tělových barvách. Na celé víčko nanesu světlý stín, který jen zvýrazní kůži pod ním, a do očního záhybu nanesu tmavší stín, aby pohled působil pronikavěji. Kruhy pod očima zakryju korektorem a rty zvýrazním rudou rtěnkou.
Nejsem zrovna expert na líčení, ale když si prohlédnu svůj odraz v zrcadle, jsem spokojená. Vypadám přirozeně, ale zároveň ne smutně. Zhluboka se nadechnu, uklidím věci a dojdu dolů do kuchyně. U stolu, jak jsem se bála, sedí Zack. Naštěstí je tu už i Annie a mamka, takže se prostě vyhnu jeho pohledu a rovnou si z ledničky vyndám sušenky.
„Dneska přijde na večeři William," oznámí mi mamka. Jejího nového přítele jsem od té první večeře ještě párkrát viděla a dokonce jsme si pokaždé i chvíli povídali. Je mi sympatický, takže už mi tolik nevadí, že si mamka našla nového přítele.
„Beru na vědomí," přikývnu. Hodím sušenky do kabelky a rovnou zamířím ke dveřím. „Jdeš?" pobídnu Annie, která přikývne a na rozloučenou políbí mamku na tvář. Zackovi věnuje jen úsměv a pak už doběhne ke mně.
Posadíme se do mého auta a když do poloviny cesty nic neřekne, Annie už to přijde zvláštní. „Proč nemluvíš?" vyptává se.
„Špatně jsem se vyspala," zalžu. I když to vlastně až tak velká lež není. Vážně jsem se špatně vyspala, ale to bohužel není příčinou mé špatné nálady.
„Takže nejde o nic víc?"
Její dětský kukuč mě vždycky dokáže obměkčit. Navíc ona je jediná, která o mém vztahu se Zackem věděla. „Rozešla jsem se se Zackem," přiznám.
Annie vykulí oči. „Cože? A proč?"
„Už jsem náš vztah dál nechtěla skrývat. Chtěla jsem ho zveřejnit, ale on ne," pokrčím rameny.
„To mě mrzí, Avery," povzdychne si upřímně. Najednou nezní jako potrhlá patnáctiletá puberťačka, co mě každou chvíli něčím vytáčí. Teď zní jako empatická sestra, která se mnou soucítí. Kterou to vážně, upřímně mrzí. Těhle chvil, kdy se chovala jako dospělá, moc nebylo, ale aspoň jsem si jich víc vážila.
„Nemusí," mávnu nad tím rukou.
„Dneska jdeme s Emily odpoledne do kina. Můžeš jít s náma, jestli chceš," nabídne mi bezelstně.
Mám ji vážně hrozně ráda.
Ta myšlenka mi vyskočí na mysli naprosto nečekaně. Vím, že ji mám ráda, ale jen málokdy si to díky něčemu uvědomím.
„Děkuju, Annie, moc si toho vážím, ale asi zajdu k Eddiemu na panáka," uculím se.
„Můžu jít s tebou?" rozzáří se.
Puberťačka Annie byla zpátky.
„Až ti bude aspoň jako mně, možná si o tom popovídáme," mrknu na ni a ona se uraženě otočí na druhou stranu. Její reakce mě pobaví, takže si neodpustím uchechtnutí.
Vysadím ji před školou, kde se na mě samozřejmě ani nepodívá. U auta před sebou ale zahlédnu Wada, který se na mě usmívá. Dokráčí k mému okýnko, takže ho musím stáhnout, i když na nějaké povídání nemám zrovna náladu.
„Tak jak se vede? Čtvrťák už se rozjel?" zeptá se mě přátelsky.
„Všechno je fajn," zalžu. Kdyby jen tušil, jak je všechno podělaný. „Co tvoje holka?"
„Už jsme oficiálně spolu," uculí se.
Oficiálně.
To slovo mě zasáhne přímo do srdce.
Jsme oficiálně spolu.
Znovu ucítím ten známý tlak v očích. Vím, že pokud rychle neodjedu, rozbrečím se. „To ti moc přeju, Wade," odvětím a vynutím ze sebe úsměv. „Já už musím, tak se měj."
Ani nečekám na jeho rozloučení a okýnko rovnou zavřu. Bez přemýšlení šlápnu na plyn a hlubokými nádechy a výdechy se snažím zastavit příval slz.
Naštěstí se mi to do jisté míry povede. Cassie mě přátelsky obejme a začne mi vyprávět, co všechno včera s Jamiem vyváděli. Já ale zvládnu vnímat jen motorku, která právě zaparkovala na svém obvyklém místě. Motorku, ze které právě sleze kluk, co mi zlomil srdce. Pozoruju, jak si sundává helmu, jak ji věší na řídítko a jak si prstama upraví čerstvě ostříhané vlasy.
Tehdy bylo ještě všechno zalité sluncem. Tehdy jsem ho políbila a věděla, že to druhý den udělám znovu.
Dneska mi nezbývá nic, než se trýznit pohledem na jeho rty, které už nikdy nepolíbím.
„Země volá Avery!" křikne mi Cassie u ucha, což mě probere. Zavrtím hlavou, abych se vzpamatovala, a nasadím omluvný úsměv. „Promiň, nějak jsem se zamyslela."
„Neděje se něco, Avery? Vypadáš smutně," poznamená ustaraně.
Ani netuší, jak moc bych se jí chtěla svěřit. Jak moc bych chtěla slyšet její uklidňující slůvka. Jak moc bych chtěla slyšet, že všechno bude v pohodě.
Jenže to nemůžu.
„Nic se neděje." Vynutím ze sebe ten nejupřímnější úsměv, co se mi povede. Naštěstí to zabere, protože se Cassie vrátí zpátky k vyprávění o včerejším večeru. Ráda bych se soustředila na to, jak jí vyznal lásku u Titaniku a jak mu potom usnula v náručí. Takové příběhy mi mimochodem vypráví pořád, jelikož Jamie je jeden z toho mála kluků, co jsou ještě romantičtí.
„To je krásný, Cass," vysoukám ze sebe. Otevřu skříňku, abych si z ní vyndala věci, a když ji zabouchnu, leknutím nadskočím.
Jared Wilson.
Několik dní jsem se mu upřímně vyhýbala, ale dneska mám smůlu. Možná je to i tím, že jsem nebyla tak ostražitá jako v minulých dnech. „Ty se mi vyhýbáš?" začne hned.
„Cože? Jasně, že ne," zavrtím hlavou.
Jared si mě přeměří zkoumavých pohledem a nakonec se usměje. Myslím, že ví, že mu lžu, ale je natolik taktní, že předstírá, že mi věří. „Tak co mi odpovíš?"
Cassie se mi nakloní k uchu a zašeptá, že bude ve třídě. Letmo přikývnu a dál zírám na Jareda. Téhle chvíli jsem se vyhýbala tak dlouho a teď nevím, co odpovědět.
Jared je čistě po fyzické stránce perfektní. Jakákoli holka by pod tím jeho tajuplným kukučem roztála. A když se usměje? Nádhera.
Co se týče charakterové stránky, je snad ještě lepší než po té fyzické. Už jeho upřímný a vřelý úsměv naznačuje, že je to skvělej kluk. Je chytrej, vtipnej a hlavně si jde za svými sny.
Je po všech stránkách perfektní. Přesto ale, když tu stojí přede mnou, mě vůbec nepřitahuje. I když se snažím to nedělat, srovnávám ho se Zackem. Zack možná není perfektní po té charakterové stránce, jelikož jeho posedlost soukromím je dost otravná, ale pro mě perfektní je. Mám pocit, že v nejbližší době pro mě nikdo nebude dost dobrý.
Nikdo se nevyrovná Zacku Brownovi.
„Nemůžu s tebou jít na rande, Jarede," zavrtím hlavou. „Ráda bych ti řekla důvod, ale je to moc složitý. To, na čem záleží, je to, že v nejbližší době nebudu na rande připravená."
Jared se zatváří smutně, což není žádným překvapením. Každý, kdo někoho pozve ven a je odmítnut, je smutný. Je to dost pokořující věc. „Vážně mě to mrzí," dodám ještě.
„To je dobrý, já to chápu," odvětí s úsměvem. Dneska jsem se už tolikrát falešně usmála, že falešný úsměv poznám na sto honů. A ten jeho je jak z učebnice.