Ten od vedle

10. KAPITOLA

Týden uteče jako voda a už je tu pátek. Cassie je od rána natěšená na večer a já vlastně taky. Už dlouho jsem na podobné akci nebyla a mám pocit, že trocha zábavy mi prospěje.
V šest se společně s Cassie a Maxem přesuneme do baru. Eddie zrovna utírá bar, když vejdeme dovnitř.
„Nazdárek," pozdraví nás a přijde mě obejmout. Líbne mě do vlasů a seznámí se s Maxem. Pak se vrátí za bar a já si sednu na barovou stoličku, zatímco Cass s Maxem se dají do přípravy jídla, pití a dalších blbostí na ozdobu.
„Vypadají fakt zapáleně," zkonstatuje Eddie pobaveně.
„To hlavně Cassie. Tyhle akce zbožňuje."
„Co si pamatuju, ty je nijak extra nemusíš."
„Nemusím obří ožíračky, kde polovinu lidí neznám a kde se po mně sápou opilí puberťáci. Narozeninovou oslavu pro kámoše zvládnu," usměju se.

Okolo osmé už dovnitř začnou proudit lidi. Cassie se naplno věnuje oslavenci, Eddie a jeho spolupracovnice nalévají pití a zábava je v plném proudu. Nemůžu říct, že bych se nebavila, ale upřímně bych byla radši doma v pokoji se Zackem.
Po deváté se začnou hrát pomalé písničky, takže spousta párů tančí. Vím, že jsem řekla Zackovi, že mi nevadí, že tu není, ale teď bych ho tu brala. Mám ráda tanec, ale když tu není, nemám s kým tančit.
Jsem tu vlastně dost osamělá.
„Proč nejdeš na parket?" zeptá se mě Eddie.
„Nějak nemám s kým," zkonstatuju. Eddie se rozhlédne kolem sebe a když ho zrovna nikdo nevolá, odhodí utěrku, co měl v ruce, na bar a stáhne mě ze židle. Odtáhne mě na parket, chytne mě kolem pasu a já ho obejmu kolem krku.
„Nemusíš se mnou tancovat," podotknu.
„Já chci," uklidní mě.
„Vždycky jsi na mě byl hodnej, víš to, viď?" uculím se.
„To je moje věčný prokletí," oddechne si, ale hned se zase zazubí. „Vždycky jsi pro mě hodně znamenala, Avery. Proto jsem se k tobě choval tak hezky."
„Představ si, jaké by to bylo, kdybychom se tenkrát nerozešli. Kdybychom byli pořád spolu."
Eddie pokrčí rameny. „To už bychom se asi pozabíjeli."
„No jo, ty hádky," zavzpomínám. „Na ty zrovna ráda nevzpomínám."
„Nápodobně," zasměje se. „Holt nám to nebylo souzeno."
V tom hudba utichne a všechny oči se upnou ke Cassie, která zpívá Happy birthday. Na kovovém vozíku doveze obří dort s obří devatenáctkou navrchu a když dozpívá, Jamie ji láskyplně políbí. Cassie začne krájet dort, když mi v kapse zavibruje telefon.
Mamka: Přijeď domů, prosím.
Bez rozloučení vyběhnu z baru a naskočím do svého auta. Celou cestu jsem nervózní z toho, co se děje.
Stalo se někomu něco?
Shořel nám dům?
Napadli Zemi mimozemšťani?
Když přijedu na příjezdovou cestu, spatřím náš dům v normálním stavu, takže vím, že neshořel. Alespoň jedna dobrá zpráva.
„Mami? Děje se něco?" vyjeknu, když vběhnu do domu. Spatřím u jídelního stolu sedět nejen mamku a Annie, ale taky Zacka a jeho mámu. „Co se děje?" nechápu.
„Musíme si promluvit, holčičko," odvětí máma a pobídne mě, abych s ní šla do ložnice.
„Tak co se děje, mami? Vytáhla jsi mě z párty a najednou tu sedí Zack s Debbie? O co jde?" naléhám.
„Zack a jeho matka mají v domě plíseň. Zavolali si na to odborníky a ti jim řekli, že je tak rozšířená, že ji budou muset odstraňovat několik dní. Plíseň ubližuje na zdraví, takže tam nemůžou zůstat. Se Zackovou matkou jsme přítelkyně už léta a když mi to řekla, nabídla jsem jí, že tu můžou těch pár dní zůstat. Je to pro ně naprosto nejvýhodnější možnost, jelikož Zack musí chodit do školy a Debbie do práce a nejbližší příbuzné mají hodinu odsud. Vadilo by ti, kdyby tu s námi pár dní byli?"
Srdce mi buší jako o závod. Mám bydlet s klukem, který je posledních pár dní mým přítelem, o čemž ale nikdo neví. Bude asi dost těžký to utajit.
„Jasně, to je samozřejmost," přikývnu a vynutím ze sebe nervózní úsměv.
„Děkuju, Avery," pousměje se a pak už se vrátíme zpátky do kuchyně. „Souhlasí," řekne mamka potěšeně.
„Děkuju ti, zlatíčko. Zachránila jsi nám život," prohlásí Zackova mamka Debbie a obejme mě. Hodím očkem po Zackovi, který mě s úsměvem pozoruje.
„Vezmi Zacka do pokoje pro hosty, dobře? Debbie bude těch pár dní spát se mnou v ložnici."
„No jasně," přikývnu nervózně. Zack vyskočí ze židle, vezme si tašku se svými věcmi a kytaru a následuje mě nahoru. Zavedu ho do pokoje, který je náhodou přímo naproti tomu mému.
„Je mi líto, že máte doma plíseň," řeknu, když zavřu dveře.
„Líto? To já jsem nadšenej," zazubí se a vezme mě do náruče. Vášnivě mě políbí a rozpustí mi vlasy. „Takhle ti to sluší víc," mrkne na mě a svalí se na postel.
„Bude hrozně těžký držet to pod pokličkou," zkonstatuju.
„No a? Bude to zábava," uculí se a přivine si mě k sobě.
„Jsme blázni, víš to?"
„Nebyla by to nuda, kdybychom nebyli?"