Ten od vedle

21. KAPITOLA

„Jsem ráda, že jsi tady, tati," pousměju se, když ho ubytuju v pokoji pro hosty.
„Já taky, holčičko. Už jste mi se sestrou moc chyběly. A když o ní mluvím, kdy se vrátí domů?"
Vytáhnu si ze zadní kapsy kalhot telefon, abych se podívala na čas. „Do dvaceti minut by měla být doma. Je u kamarádky."
„U té Emily? Pamatuju si, že se ti líbil její bratr," podotkne.
„Líbil, jo," přisvědčím.
Táta si mě přeměří zkoumavým pohledem. Vždycky, když se na mě dívá takhle, mám pocit, že mi vidí až do duše. Odjakživa mě to děsilo. „Ty si myslíš na někoho jiného, nemám pravdu?"
Srdce se mi rozbuší. „O čem to mluvíš?"
„Znám tě, Avery, a na tohle jsem měl vždycky větší čuch než tvá matka."
„Na nikoho nemyslím," zalžu a vyskočím z postele. „Dojdu se podívat, jestli už Wade nepřivezl Annie."
Nechám ho v pokoji samotného. Vím, že takhle utéct není zrovna dospělé, ale táta je přímo konverzační čaroděj. Vím, že by ze mě tu informaci dříve nebo později vytáhl, proto se tomuhle tématu musím vyhýbat.
Annie dorazí přesně za 23 minut. Pozdravím se s Wadem, ale zase rychle uteču, abych nemusela poslouchat jeho básnění o nové přítelkyni.
Táta sejde schody dolů právě ve chvíli, kdy zavřu dveře.
„Nazdárek, prcku," pozdraví ji. Annie se celá rozzáří a vyběhne mu naproti. Táta se s ní zatočí stejně jako se mnou, když mě vyzvedl ze školy, a pak se společně posadí na pohovku. Já se odeberu k sobě do pokoje a posadím se k oknu. Pohlédnu do protějšího okna, kde spatřím Zacka. Sedí u stolu a dívá se do knížky. Na čele má tu svou obvyklou vrásku, která se mu objeví vždycky, když se soustředí.
Jako by cítil mou přítomnost, jelikož zvedne hlavu a uculí se, když mě uvidí. Pro něco se natáhne a po několika vteřinách mi zavibruje telefon.
Zack: Můžu se stavit, pokud chceš.
Vzhlédnu od telefonu a sleduju jeho nervózní výraz. Skloním se a rychle naťukám odpověď.
Avery: To bys musel změnit názor na tu naši záležitost.
Zack: Proč ti tak moc vadí utajený vztah, Avery? Proč tak toužíš po tom, aby to všichni věděli?
Nechápu, že to pořád nepochopil. Copak je tak těžké pochopit, že se nechci pořád skrývat? Nechci být nervózní, aby nás nenachytala máma, nebo abych se náhodou neprokecla před Cassie. Chci ho ve škole držet za ruku a chci, aby mě políbil, když mi bude smutno. Ne jen když budeme sami.
Avery: Asi bude lepší, když už se prostě nebudeme stýkat. Je pro mě těžký předstírat, že mezi námi nic není. Proto potřebuju, aby prostě nebylo co předstírat.
Zackova odpověď přilétne po vteřině.
Zack: Takže mi naznačuješ, že jsme prostě skončili? Už se mnou nechceš nic mít?
Avery: Pokud o tom nikdo nesmí vědět, tak jo.
Pohlédnu do jeho okna právě ve chvíli, kdy zvedne hlavu od telefonu. Se smutkem v očích jen pokrčím rameny a svalím se na postel, abych mu byla z dohledu.
V očích opět pocítím ten nepříjemný tlak. Nesnáším ten pocit. Nesnáším, když se mi chce brečet kvůli klukovi. Nechci být tak slabá. Tak zranitelná.

O půlnoci mě vzbudí kručení žaludku. Večer už jsem neměla hlad, tak jsem nic nevečeřela, a teď mě to dohnalo.
Potichu vyjde z pokoje a už už stoupnu na schod, když zaslechnu z obýváku hlasy.
„Proč jsi sem vážně přijel, Chrisi?" ptá se ho šeptem mamka.
„Chtěl jsem vidět holky," odvětí a na chvíli se odmlčí. „A popravdě, chtěl jsem vidět i tebe."
Posadím se na schod a svěsím ruce do klína.
„Chybíte mi, Candice," povídá táta potichu.
„Teď ti chybíme? A chyběly jsme ti, když jsi klátil všechny ty ženský? Chyběly jsme ti, když jsi se tu téměř tři neukázal?"
Mamka už zní naštvaně. Možná i smutně.
„Byl jsem blbec, jasný? Nevěděl jsem, co chci."
„A teď to víš?"
„Vím," přisvědčí. „Chci se vrátit domů."
Na pár minut se oba odmlčí. Slyším, jak zběsile mi bije srdce, až mám strach, aby to neslyšeli.
„Víš jak moc jsem tohle chtěla slyšet, Chrisi? Před pěti lety bych tě přivítala s otevřenou náručí - tak blbá bych byla. Jenže ty prostě nejsi typ na vztah. Minimálně ne na ten monogamní."
„Změnil jsem se, Candice," naléhá.
„Lidi se nemění. Alespoň v tomhle ne," namítne. „Navíc já jsem teď šťastná s někým jiným. William je sečtělý, rozumný, chytrý a hlavně věrný muž, navíc si rozumí s holkama. To je pro mě momentálně to nejdůležitější. Už nám není dvacet, Chrisi."
Přála bych si vidět, jak se tváří. Přála bych si vědět, jak se teď cítí.
„Já tě pořád miluju, Candice," hlesne tak potichu, že si ani nejsem jistá, jestli jsem slyšela dobře.
„Taky tě miluju, Chrisi, a asi tě i vždycky milovat budu, ale právě to je kámen úrazu. Byl jsi první člověk, kterého jsem milovala, a myslela jsme si, že spolu zestárneme. Jenže to bohužel nevyšlo. Svou šanci jsi promarnil a teď má šanci William."
„Ale..."
„Já ho miluju, Chrisi. Je na mě hodný a dává mi pocit jistoty, což je něco, co jsem u tebe nikdy nenašla. A jistota je to, co teď potřebuju."
Dál už jsem to nemohla poslouchat. Vyskočila jsem na nohy a potichu jsem se vrátila do svého pokoje. Zalezla jsem si zpátky pod peřinu, ale ani po několika minutách se mi nepodařilo usnout.
Vím, že táta mámu podváděl. Vím, že jí zlomil srdce. Jenže poslouchat, jak se k nám chce vrátit a ona ho odmítá, lámalo srdce mně.
Jsem si jistá, že s tátou už bydlet nechci. Mám ho sice ráda a to, že jsem mu ty nevěry odpustila, neznamená, že jsem mu je zapomněla. To se mi nepovede nikdy.
Vidím, jak je máma s Williamem šťastná. A jak sama řekla, dává jí jistotu. William ji miluje, to má vepsáno ve tváři. V posledních týdnech jsem si ho oblíbila a myslím, že by s ním máma mohla být šťastná. Rozhodně víc, než co kdy byla s tátou.