Mlha nad hvozdem

Kapitola 1.

Vítejte zpět v Temném hvozdu :o)

A připomeňme si, co se vlastně stalo.....

Už téměř dva roky uplynuly to doby, co se mladý princ Arlen jako poslední Strážce ujal vlády nad Temným hvozdem. Po boku svého milovaného Vlka, který se už od něj nikdy nehnul ani na krok, se pečlivě staral o blaho obyvatel dávno ztraceného a znovuobjeveného města. Krůček po krůčku se město stavělo na nohy, bojovalo o své přežití a povedlo se mu to opravdu dobře. Ono zázračné ovoce se stalo opravdu vzácným a velice ceněným zbožím, a městu přineslo blahobyt. Mír a klid, který si válkou zbídačený a ztrápený lid zasloužil, si mladý princ velice bedlivě hlídal.

Jak již bylo psáno, postupně se princi podařilo uzavřít dohodu s králi Sarganem i Tarwendem a s velkým úsilím z Temného hvozdu vytvořit místo, kde se křížily obchodní cesty. Tak jako kdysi, za starých dávných časů. I to přineslo městu nejen příliv peněz, ale stalo se z něj rušné místo, kudy proudili obchodníci, řemeslníci i obyčejný lid za obživou a výdělkem. S oběma králi navázal velmi výhodné diplomatické, a později i vcelku přátelské vztahy. Jeho laskavá povaha a vybrané chování si víceméně dokázaly získat každého, s kým se setkal. Trvalo dlouho, než ze sebe setřásl krvavý cejch svého otce, ale podařilo se mu to. Jeho lid ho ctil a respektoval.

Obnovené obchodní cesty však vedly Temným hvozdem, který ještě nebyl tak úplně zdráv. Téměř tři čtvrtě hvozdu se již koupalo v záplavě světla a hřejivých slunečních paprsků, ale část byla ještě stále zahalena temným závojem šera. A proto bylo nutné najít někoho, kdo by tyto cesty hlídal a popřípadě doprovázel obchodníky tímto nehostinným územím. Proto princ stanovil celou řadu hlídek, které strážily bezpečnost cest před případnými zloději, a také pomáhaly procházejícím lidem, obchodníkům a jejich výpravám, a doprovázely je na jejich cestě hvozdem.

Ale to už všechno víte. A tady začíná náš příběh. Na stejném místě, kde Vlkův a Arlenův skončil, jiný začíná, protože všichni mají právo na štěstí. Nebo ne?

Vlastně náš příběh začíná ve chvíli, kdy se otevírá poslední z obnovených obchodních cest vedoucí do království krále Tarwenda a Arlen se rozhodne svěřit jednu z hlídek svému nejlepšímu příteli.

Pamatujete si ho?

„No to snad nemyslíš vážně, Arlene?"

Fimur se ošil a překvapeně se na prince podíval, ale nevypadalo to, že by si z něj Arlen tropil žertíky. Naopak, princ se snažil tvářit velice vážně, ale drobnému úsměvu, vyvolaném úlekem jeho přítele, se stejně neubránil. Seděli spolu u stolu v kuchyni, Fimur za ním často takhle časně ráno chodil na snídani. Jako za starých časů, než se objevil Vlk. Byla to snad jediná doba, kdy spolu mohli v klidu pohovořit, než se na Arlena sesypaly další jeho „vladařské" povinnosti. Někdy bylo času méně, někdy více, ale Fimur byl rád za každou chvíli.

Vlk seděl kousek od nich a věnoval se své snídani. Mimochodem, teď už i ta strava byla lepší než dřív a divné neidentifikovatelné placky a vodové polévky vystřídala mnohem chutnější a hutnější strava. Maso, vydatné masové polévky i chlebové placky, ovoce, zelenina, koláče, to vše se postupem objevilo na jídelníčku zdejších obyvatel. Jaký luxus si teď mohli dopřát po krušných časech bídy.

„To myslím smrtelně vážně, Fimure," slyšel princovu odpověď. Ale Arlen viděl, že ho svojí nečekanou žádostí trochu zaskočil. Jeho nejlepší přítel tam teď seděl jako hromádka neštěstí a taky se tak tvářil.

V první chvíli ho Fimurův odmítavý postoj zaskočil taky. „Ale no tak, Fimure, já jsem myslel, že tě to potěší. Podívej se, hlídky v lesích už dávno potřeba nejsou, sám to víš, protože války dávno skončily a žádné uprchlíky už nemusíme hledat. Myslel jsem si, že by tě to mohlo bavit. Vlastně by ti ubylo práce, nemusel bys pořád celý den běhat po městě a jenom vyřizovat nějaké pochůzky," pravil princ posmutněle, protože očekával od Fimura trochu jinou reakci. Jakože trochu radostnější.