Mlha nad hvozdem

Kapitola 6.

Dalších pár dnů měl Fimur jako v mlze. Probouzel se, vždy na chvíli, aby se zase na dlouhou dobu propadl do nekonečného a tíživého spánku s občasnou noční můrou. Buď ho vzbudily ony nebo bolest hlavy, každý pohyb, když se chtěl pohnout, obrátit se na svém lůžku, a náhodou se dotkl svého namodralého nateklého obličeje. Se sténáním a slzami, s horečkou, bolestí a rozbouřeným žaludkem těch pár prvních dní doslova protrpěl. Ale Beldiny pečlivé ruce a vědomosti ho z toho nejhoršího nakonec vykřesaly. Ostatně, nebyl první ani poslední nemocný, který kdy skončil v její péči. Ale tohle byl její vnuk, tohle bylo něco jiného. O to větší měla strach, o to víc slz si po večerech setřela ze svých vrásčitých tváří, když u něj seděla.

Ale zadařilo se, a pak se jeden lehce podmračený den, kdy se nebe rozhodlo poslat dolů trošku vláhy, se Fimur vzbudil a bolest hlavy byla konečně pryč. Ani žaludek už se neozýval, což byla neskutečná úleva. Jen jeho levá tvář na dotek ještě bolela a Fimur si nechtěl ani představit, co mu ten chlap na obličeji vlastně vymaloval.

„Nesahej si pořád na ten obličej," slyšel Beldu. Vešla do pokoje a když viděla, že je vzhůru, spokojeně si oddechla a usmála se. 

„Ty jsi mi ale dal, Fimure," povzdechla si, když si sedla k němu na postel, „už jsem se o tebe začala bát. No, hlava snad bude v pořádku, ale ta modřina tě bude ještě chvilku zdobit," pousmála se a dala mu napít z toho hrnku, který držela v ruce.

Byl to nahořklý hnus, Fimur se zašklebil a Belda se zamračila. „Koukej to vypít," nedala mu šanci a spíš to do něj nalila násilím. Ty její lektvary neměl moc rád, ale pomáhaly, to se muselo nechat. Na každý neduh či zranění vždycky našla ten správný lék, a ne nadarmo si k ní chodilo pro radu skoro celé město.

Belda byla spokojená, a ještě spokojenější byla, když zjistila, že má konečně hlad. Však také pohubl, během té doby, kdy stonal, což mu hned řekla. Dobrá masová polévka Fimurovi přišla k duhu, jeho žaludek ji přijal bez protestů a po těch protrpěných dnech se konečně cítil trochu dobře.

V té době, kdy už byl vzhůru, si pomaličku rozvzpomínal na vše, co před pár dny událo. A měl dost času na to, aby o některých věcech mohl popřemýšlet. A že jich bylo....

„Babi," nevydržel to samou zvědavostí, a zastavil ji, když se zvedla s prázdnou miskou od polévky a chystala se odejít do kuchyně, „nebyl tu za mnou někdo?"

„Ale to víš, že jo," zasmála se Belda, „Arlen sem chodí dvakrát denně, má o tebe strach, samozřejmě. A asi s tebou potřebuje mluvit o těch dvou," pokývala hlavou, a to bylo asi všechno.

Všechno? Nikdo jiný se na něj nepřišel podívat?

Nikoho jiného nezajímalo, jak se má?

„Babi, a nikdo jiný kromě prince tu nebyl?" nedal se odbýt, zatímco se Belda plácla rukou do čela. „Ale no samozřejmě, to víš že byl," zasmála se, a Fimurovi najednou zničehonic poskočilo srdce radostí.

„Turr se tu stavoval, jen na otočku, prý se máš co nejdřív uzdravit." A to bylo vše. Jeho srdce zase nabralo svůj obvyklý rytmus, snad trochu zklamané bylo? Ale proč?

Zíral do stropu a přemýšlel, proč se na to vlastně ptal.

A proč chtěl, aby ho přišel navštívit? Proč je najednou tak zklamaný, když zjistil, že on tu nebyl? A proč by sem měl za tebou měl přijít? Řekni mi jeden rozumný důvod. Ten už je dávno z města pryč a na nějakého zbitého obyčejného nuzného kluka dávno zapomněl. Je to žoldák. Hlupáku, prober se.

A u všech bohů, na co to sakra myslíš?!

Myšlenky mu lítaly hlavou, jedna z druhou, a rozum rozhodně nesouznil s jeho prapodivně zmateným srdcem. Až večer ho z jeho urputného přemýšlení vyrušily kroky. Ale než mu stačilo znovu srdce poskočit radostí, ve dveřích se objevila známá postava. Plavovlasý mladík se zářivě usmál, očividně potěšen, že svého přítele vidí vzhůru a v lepším zdravotním stavu.