Mlha nad hvozdem

Kapitola 19.

„Měla byste mu to říct."

Garaban zavřel svoji brašnu a smutně se podíval na ni podíval. Žena, jejíž obličej zrosený kapkami potu byl bledší než její bílé vlasy, ležela na posteli, zoufale se snažila přemoci dusivý kašel a přerývavý dech Garabanovi naznačoval, že je hůř, než si původně myslel. Drahnou chvíli mu trvalo, než ji vůbec přesvědčil, aby mu dovolila podívat se na ni blíž. Láteřila, že Fimur přehání, nadávala a odmítala, že na ni nikdo cizí sahat nebude a že je jí dobře, ale zdaleka tomu tak nebylo, naopak. Fimur rozhodně nepřeháněl, naopak, bylo to horší, mnohem horší.

„Co bych mu říkala, je to velký kluk. Jednou by se to stejně stalo, dřív nebo později. Každý musíme jednou umřít, ne?" odsekla mu protivně mezi pokašláváním, a bylo na ní vidět, že jí nic z toho není po chuti. Ani Garova návštěva, ani jeho poslední poznámka. Jenže Gar teď myslel jen na jediné. Na pohledného hnědovlasého mladíka s kaštanovýma očima, který vyděšeně stojí za dveřmi a čeká na něj. Ale jeho srdce se bránilo tomu, aby tím poslem špatných zpráv musel být zrovna on. Nechtěl ho zranit.

„Jste nemocná, Beldo, a Fimur má právo to vědět. Musíte mu to říct," pokračoval, protože tušil, že nebude zrovna lehké jí přesvědčit. Ale tvrdohlavá uražená Belda si to nemyslela. Jen cosi tiše zavrčela a málem se k němu otočila na posteli zády. 

„Co vy víte," odsekla mu znova a Gar se musel navzdory vážné situaci usmát. Ta její prořízlá pusa a sekernická osobnost si prostě nenechala nic diktovat.

„Beldo," pravil rozvážně, „možná nemám váš věk a možná ještě ani tolik vědomostí a zkušeností jako vy, ale nevzdělaný nejsem. A problémy se srdcem dobře poznám. A vy dobře víte, že mám pravdu," zahleděl se na ni, zatímco ona koukala někam do okna, rty pevně sevřené. Slzy, které se jí najednou zaleskly v očích, ho však překvapily.

„A co, teď už mi stejně nikdo nepomůže," vzdychla a Gar věděl, že má zřejmě pravdu. Ale jen tak to přece nevzdají. Musí zkusit bojovat. Alespoň trochu.

„Namíchám vám lék, dnes ho vypijte a zítra se na vás zase přijdu podívat," oznámil jí a ona opět jen zavrtěla hlavou. 

„Není potřeba, vy si snad myslíte, že už jsem všechny byliny, co znám, nevyzkoušela?" ušklíbla se protivně, ale Gar se usmál. 

„Ne, vím, že jste zkusila všechno, ale mám tu lék, který jsem kdysi dávno dostal od svého učitele. Je dost vzácný, z daleké ciziny, snad vám pomůže. Můžeme to alespoň zkusit," nedal se odbýt, i když při pohledu na Beldin obličej by se i nejednomu válečníkovi rozklepaly kolena. Trochu z ní šel strach.

„Nic nebudu," prskla na něj vzdorovitě, ale Gar se stejně nenechal, opravdu měl pro strach uděláno. 

„Neměla byste to tak lehce vzdát, Beldo. A když už nechcete kvůli sobě, udělejte to kvůli Fimurovi. A nestavějte ho do pozice velkého kluka, který všechno hravě zvládne, když jste jediná jeho rodina. Má o vás hrozný strach. Alespoň kvůli němu trochu bojujte." Možná, že se teď Gar opravdu dotkl jejího srdce, protože po chvilce přemýšlení nakonec kývla.

„Dobře, tak já to teda vypiju," zamumlala naštvaně, ale na něj se už nepodívala. Pořád se dívala z okna, její vzdor byl příliš velký. Vzdor nebo strach ze smrti? Těžko říct. Když se jí díváte přímo do očí, je těžké zachovat si chladnou hlavu.

Gar její chování naprosto chápal. Přikývl a vzal si svoji brašnu. „Zítra se na vás přijdu zase podívat," hlesl směrem k ní, odpověď či rozloučení nečekal, stejně tak jako poděkování. O to víc ho šokovala její poslední slova.