Mlha nad hvozdem

Kapitola 23.

Další tesknou noc plnou slz vystřídalo poměrně zářivé ráno, ale ani vlídné a hřejivé sluneční paprsky Fimurovu ztrápenou duši nedokázalo utěšit. Byla až příliš plná zármutku nad ztrátami, které v minulých dnech utrpěl.

„Nesu ti snídani." Arlen se usadil k němu na postel, a podal mu misku s voňavou kaší s medem.

„Nechci," zabručel nevrle Fimur a mávl rukou, ale Arlen se nenechal odbít. 

„Musíš se najíst, Fimure, jinak nebudeš mít sílu se uzdravit. Prosím, aspoň trochu," přemlouval ho, co mu síly stačily, ale moc nepochodil. Bylo mu Fimura líto, až moc se mu vracely vzpomínky na ztráty a bolesti, které i jeho kdysi provázely životem. Viděl tam ležet sebe. Ale Vlk se tenkrát taky nevzdal a on bude stejný.

A když to nepůjde po dobrém..."Podívej se, najíst se musíš. Buď tu kaši sníš sám a dobrovolně, nebo zavolám Vlka a dostaneme to do tebe násilím," trošku sice vyhrožoval, ale na Fimura to asi zapůsobilo víc než jeho předchozí laskavé přemlouvání, a nakonec, i když s viditelnou nechutí, půlku misky přece jen snědl.

Ozvalo se tiché zaťukání a do pokoje nakoukla Ethel, v rukách tác se dvěma hrnky. S milým úsměvem je položila na stůl a zmizela. V jednom byl jejich léčivý nápoj, ve druhém jakýsi bylinkový odvar. Fimur se trochu zašklebil, když se napil.

 „Gar říkal, že ho musíš užívat nejméně ještě týden, ale postaví tě na nohy. Máš štěstí, že tu byl, staral se o tebe a vykřesal tě z nejhoršího," usmál se Arlen, když odkládal hrnek na stůl, ale Fimur se nad jeho slovy jen ušklíbl.

„No jasně, asi měl špatné svědomí, co?" trochu drze princi odsekl.

„Pochybuji, spíš měl o tebe starost," odvětil Arlen Fimurovi, který se ušklíbl znovu.

„Lhal mi," odvětil úsečně a Arlen se na něj vážně podíval. 

„A ty nám ne?" vylítlo z něj a Fimur zrudl. Nic naplat, bylo třeba si pár věcí objasnit.

„Ale já..." zakuckal se, „...já jsem nemohl...nic říct." Sklopil oči a zmlkl. Arlen měl vlastně pravdu.

„Možná, že kdybys nám řekl, co se děje, mohlo to všechno dopadnout jinak. Ty jsi o těch penězích věděl, viď? A předpokládám, že jsi měl strach o Beldu, mám pravdu? Bratr ti vyhrožoval, proto jsi mlčel, že?" zeptal se princ Fimura, který jen tiše kývl hlavou. 

„A vzhledem k ranám a modřinám na tvém těle tě asi i bil, viď?" pokračoval princ a odpovědí mu byly jen sklopené oči a další kývnutí.

Smutně se pousmál. „No, možná jsme udělali chybu všichni. Možná, že kdybychom ti řekli, co se děje, nešlo by ti o život," povzdechl si princ, „chyby se asi staly na všech stranách. Ale dopadlo to dobře, díky bohům. Žiješ, a to je důležité. Nevím, z jakého důvodu jsi rozzlobený na Gara, ale jsi naživu díky němu. Celou dobu tě chránil a staral se o tvoje bezpečí, Fimure, a to mu nemůžeš mít za zlé."

Fimur měl ve tváři dosti zarputilý výraz. Lítostivý a zarputilý zároveň, naštvaný a teskný. Arlenovi ty jeho výrazy obličeje nebyly moc jasné, protože o nich dvou nevěděl. Nevěděl, co bylo mezi nimi. Jen v náznacích tušil, ale to bylo málo. 

„Jak jste mě vůbec našli?" zeptal se ho najednou Fimur. „Jak jste to vlastně poznali? Měl to všechno tak naplánované, nikdo naši záměnu neměl poznat," dodal a princ se usmál.

„Naplánované, možná, ale nevyšlo mu to. Poslyš, já ti asi všechno řeknu od začátku. Když se Gar poprvé objevil ve městě, řekl mi, že ho posílají z královského paláce hledat lupiče, který u nich ve městě okrádal místní obchodníky. Ale to už asi víš, ne?" usmál na Fimura, který při Garově jménu vždycky trošku změnil výraz a barvu obličeje.