Mlha nad hvozdem

Kapitola 39.

„Fimure, co tě to, sakra, popadlo. Neměl jsi sám nikam chodit. Nevyznáš se tady, co kdybys zase zabloudil. Kde bychom tě hledali...."

No, pěkně mu Gar vyčinil, ale bylo to spíše z náhlé obavy o Fimurovo bezpečí, než ze zlosti a vzteku. Prostě měl o Fimura strach.

„Promiň," zamumlal provinile Fimur, když si Gar přisedl na jeho postel a vtiskl mu do prokřehlé ruky pohár s medovinou. Vrhl na Gara omluvné štěněcí oči a trošku si usrkl nazlátlé tekutiny v poháru. Byla horká a výborná, s jemnou příchutí jemu neznámého koření, příjemně ho pohladila po jazyku, a krásně ho zahřála. Gar přes něj ještě pro jistotu starostlivě přetáhl přikrývku, co kdyby náhodou.

„Nic mi není, Gare, jsem v pořádku, opravdu," ujišťoval ho Fimur s posmutnělým úsměvem, ale Gara nedokázal obalamutit. Byl to až příliš chytrý a všímavý muž, aby se nechal uklidnit jedním pohledem a několika nepříliš pravdivými slovíčky.

A hlavně už dávno věděl, co se tu u něj doma před pár hodinami odehrálo. Paní Arda pro něj poslala Cedrika hned, jak jeho otec vytáhl paty z domu a on mohl jen děkovat její prozřetelnosti. Dobře udělala, protože přijít až večer, bohové ví, kde by zase musel Fimura hledat a co by se do té doby stalo. S jeho štěstím, tedy spíše s jeho smůlou, která se mu lepila na paty od chvíle, kdy vkročil do tohoto města....jen bohové ví, kde a jak by zase chudák skončil.

Utrápený Fimur. Ta bolest z něj čišela na míli daleko a nedala se přehlédnout, ani skrýt za žádným strojeným úsměvem. A Gar nechtěl, aby se trápil, chtěl, aby byl šťastný a spokojený. Bylo to tak trochu vzájemné. Pak byl totiž šťastný a spokojený i on. Snad poprvé ve svém životě měl pocit naplněnosti a štěstí, když ho měl u sebe. A o ten za žádnou cenu nechtěl přijít.

Naštěstí, některé věci se zdají být horší, než vlastně jsou, vysvětlení se vždy najde a nic není tak černé, jak to vlastně vypadá. A Gar přesně věděl, kde začít, protože znal pravý důvod Fimurova smutku. Jo, jeho otec vždycky dokázal vystrašit každého, s kým se potkal, a Fimur nebyl výjimkou.

„Vyděsil tě, viď?" Fimur jen tiše přikývl, zíraje do poháru, už poloprázdného a neodvažoval se na Gara ani podívat.

„Je mi to jasné, to on dobře umí," zasmál se Gar a Fimur k němu konečně zvedl svoje kaštanové oči. Byl v nich údiv, protože Gar nevypadal, že by si návštěvou svého otce příliš lámal hlavu.

Přisedl si blíž k Fimurovi. „Fimure, nic si z toho nedělej. Nemáš se čeho bát. Můj otec sice umí nahnat strach, ale nic ti od něj nehrozí." Zase vypadal tak bezstarostně, až to Fimurovi hlava nebrala.

„Nevypadalo to tak," zamumlal tiše Fimur, znovu zírajíc do poháru. „Nevypadalo to tak, Gare. Řekl mi, že tě sprostě využívám a že mám odejít. A že si nepřeje, abys měl přátele, jako jsem já." V očích se mu zaleskly slzy a v Garově tváři se na okamžik objevil zvláštní výraz.

„Co tím vlastně myslel? On o nás ví, viď, Gare?" zašeptal Fimur a Gar pokrčil rameny.

„Možná ano, možná ne, ale i kdyby věděl, pro nás se tím nic nemění. Je to můj život, moje soukromí, a to je něco, co mi nikdo vzít nemůže," usmál se, ale ten zvláštní výraz ve své tváři měl pořád. Velmi zvláštní výraz. Protože i v jeho nitru se teď mísily prazvláštní pocity, trýznivé vzpomínky a zážitky vyvěrající odkudsi z jeho minulosti. Z minulosti, kdy svým vlastním neuváženým rozhodnutím i on přišel o svoje sny a touhy, a stal se jen pohůnkem svého chladně vypočítavého otce. O to víc si teď byl jistý jednou věcí. Že už nikomu nikdy nedovolí, aby mu Fimura vyrval z náruče.