Mlha nad hvozdem

Kapitola 40.

Jenže všechny sny jednou skončí. 

Některé dobře, některé hůře. Z některých se probudíme s dobrou náladou, na některé se snažíme co nejrychleji zapomenout. Fimur moc dobře vědět, že to krásné, co teď prožívá, se pomalu a neodvratně blíží ke svému závěru. Ano, končí sny a končí i pohádky. I když si užíval každý vzácný okamžik, který s Garem mohl strávit, podvědomě tušil, že se jeho pobyt zde blíží k neodvratnému konci. 

Byl už zdravý, což si Garův otec při jeho návštěvě potvrdil a Fimur nedokázal odhadnout, jak dlouho mu Gar ještě dokáže vzdorovat. Předpokládal, že moc dlouho to nebude. A stalo se to dřív, než by si myslel. Jen pouhopouhé dva dny ještě trvalo jeho neskonalé štěstí a pak...přišlo loučení.

Čekal to a připravoval se na to. Ale srdce ho bolelo. Ale přesto byl osudu neskonale vděčný za každou chvíli, kterou zde mohl v Garově laskavé a milující přítomnosti strávit.

Ten den byl tak pošmourný a uplakaný. Příroda plakala od božího rána, z nebe se valily proudy vody, studený vítr rval ze stromů poslední zbytky nažloutlého listí a šedé ulice bičované prudkým lijákem byly toho dne úplně prázdné. Kdo by se taky vydával ven v takovém počasí. Kdo nemusel, nevystrčil dnes ani nos ze dveří a strávil raději celý ten ubrečený den v teple u krbu. Fimur si ten den odpustil procházku, zavřel se ve svém pokoji, četl si, a netrpělivě čekal na Garův příchod, tak jako vždy.

Gar se ten den vrátil domů až v noci, hodně pozdě v noci. Stalo se to snad poprvé za tu dobu, co tu Fimur byl, protože v posledních dnech se Gar snažil chodit co nejdříve, a pokud možno ještě před setměním. I Arda s Cedrikem už byli dávno pryč, a tak tam na pár dlouhých hodin osaměl, a dlouhé nudné ticho prokládal jen občasným nakouknutím do Garových knih, které si půjčil u něj v knihovně. Ale i to ho nakonec přestalo bavit, a tak jen nervózně popocházel po pokoji, občas vykoukl ven z okna a snažil se z mysli vyhnat tu předtuchu nepříjemných zpráv.

Konečně se ozvalo cvaknutí domovních dveří a Fimurova nekonečně nudná chvíle byla u konce. Dveře od Garovy pracovny lehce zavrzaly, Fimur jejich zvuk už poznal i se zavřenýma očima. Z postele ho vyhnala nejen jeho touha, ale i starostlivost. Po tak dlouhém dni musel mít Gar určitě hlad, však mu taky Arda před odchodem kladla na srdce, aby jejímu pánu připomněl večeři, či snad ještě lépe, aby mu ji ohřál a donesl, až se pán vrátí. A to by udělal pro Gara milerád. 

Seběhl dolů po schodech a lehce zaťukal na dveře jeho pracovny. Gar seděl v křesle, vlasy vlhké od deště, z jeho pláště ledabyle odhozeného na židli kapala v pravidelném rytmu voda na dřevěnou podlahu. Seděl v tom křesle a jeho pohled byl upřený do plamenů, které olizovaly praskající dubová polena v krbu. Ale při pohledu na něj přepadl Fimura velmi smutný a sklíčený pocit.

„Ty ještě nespíš?" usmál se Gar, když ho uviděl mezi dveřmi a Fimur zavrtěl hlavou. 

„Čekám na tebe. Gare, nepotřebuješ něco? Nemáš hlad? Donesu ti večeři, paní Arda ti ji nachystala, chceš?" staral se hned Fimur, ale Gar zavrtěl hlavou. Usmál se na něj znovu, ale veselý úsměv to nebyl. V jeho očích byla únava a smutek. Gar přitáhl ke křeslu podnožku, která stála opodál.

„Nemám hlad, neboj se. Pojď sem a posaď se," pokynul Fimurovi a ten si s tichým povzdechem sedl. Tak nějak už podle jeho vážné tváře tušil, co za chvíli přijde. A ještě, než Gar vůbec začal mluvit, naklonil se k Fimurovi, stiskl jeho ruku něžně do svých dlaní a chvíli ji jen tak držel. Bylo vidět, že hledá ta správná slova, jak začít.

Ale existovala na to snad nějaká? Jsou správná slova pro loučení?

„Fimure, mrzí mě to, ale budu muset odjet," pravil najednou tiše, ale Fimura to nepřekvapilo, protože se na to už připravoval.