Mlha nad hvozdem

Kapitola 17.

Princ stál v chodbě svého domu tak zamyšlený nad celou tou zapeklitou situací, že ani neslyšel klapnout dveře za sebou. 

„Co tu tak nešťastně postáváš?" objal ho zezadu Talan, který musel využít příležitosti, že jejich dům je aspoň na chvíli prázdný. Nedalo se nic dělat, Arlen ho musel zasvětit do celé záležitosti i do Garabanova podezření. Naštěstí a jako vždy, ve Vlkovi našel tu správnou podporu.

„To je vážné, protože pokud má pravdu, může Fimurovi hrozit nebezpečí," zamyslel se Vlk. Jo, vždycky na Fimura kvůli Arlenovi trochu žárlil, ale nikdy by nikomu nedovolil, aby mu ublížil. Byl to prostě hodný kluk.

„Hm, určitě mu pomůžeme. Máš nějaký pádný důvod nebo nápad, proč tam jít?" zeptal se svého prince, jehož ruce už ho ovinuly kolem krku a očividně chtěl i políbení. Dostal ho a odpověď na jeho otázku na sebe nenechala dlouho čekat.

„Asi vím a nějaký důvod taky najdeme. Belda postonávala, mě docházejí bylinky, Fimura jsem neviděl celé věky a taky jsem chtěl původně s Faranem mluvit. A vůbec, dlouho jsme tam už nebyli. Anebo, prostě pojedeme na obhlídku cest, mě se udělá špatně, a tak se tam rovnou zastavíme, aby mě Belda prohlédla. To byl taky šlo, ne? Sice mi zase vynadá, že se nešetřím a neodpočívám, ale to přežiju. Trochu se tam porozhlédneme. Musíme zjistit, co se děje," špekuloval princ a bylo na něm vidět, jak usilovně přemýšlí, která z variant bude asi lepší. Inu, jednu nakonec vyberou, ale teď měli ještě malou chvilku pro sebe. Na trošku něžného mazlení a jemné políbení.

„Miluju tě. A kdy že půjdeme na tu návštěvu?" zajímal se Talan, a Arlen znovu zapřemýšlel. „Zítra odpoledne, pojedeme na vyjížďku, co ty na to, už jsme dlouho spolu nikde nebyli," zazubil se na Vlka, který si jen povzdechl.

„Ano, nebyli, protože pořád pracuješ a nemáš na mě vůbec čas," rýpl si naoko vyčítavě do prince, který se zaškaredil, protože měl Talan jako vždycky pravdu.

Ale o den později si opravdu na tu vyjížďku vyjeli, už jen proto, že ji prostě potřebovali oba. Na chvíli hodit všechny pracovní povinnosti za hlavu, odpočinout si od městského ruchu, užít si čerstvého vzduchu a jeden druhého. 

„Tak jakou možnost sis vybral," vyzvídal Vlk, když se blížili zpět k městu a Arlen se usmál. „Tak trochu zkombinujeme všechny, co ty na to. Jen je mi líto, že budeme muset lhát," vzdychl si útrpně. „Tak si pořád říkej, že to děláš pro dobrou věc a pro svého přítele. A kromě toho, alespoň ta naše návštěva nebude tak nápadná," oponoval mu Vlk a Arlen nakonec kývl.

„Připraven?" zeptal se Arlena Talan potichu, když mu pomáhal před Beldiným domem slézt z koně, a jen doufali, že všichni budou doma. Trošku prince podepřel. 

„Mohl by ses, prosím tě, tvářit trochu víc servaně a zničeně?" procedil na něj mezi zuby, a pak pořádně zabušil na dveře, které pod náporem jeho silné pěsti nevydržely a otevřely se.

„Beldo?" zavolal a během chvíle se žena objevila na chodbě. A spráskla ruce, jak předpokládali.

„U všech bohů, co se děje?" zamračila se, „Arlene, co se ti stalo?"

„Jen jsme si vyjeli na projížďku, Beldo, udělalo se mi trochu nevolno, dnes je velké vedro. Nic to není. Vlk to zase jen přehání," vzdychl si Arlen, když ho Talan usazoval v kuchyni na lavici a posadil se vedle něj. 

„Jeli jsme okolo, tak jsem ti ho sem rovnou přivedl, abych pro tebe nemusel posílat," vysvětloval Talan naoko, ale Belda mávla rukou.

„Nechceš si jít na chvíli lehnout," zeptala se prince, ale ten zavrtěl hlavou. „Říkám, že mi nic není, Talan zase přehání, Beldo."