Mlha nad hvozdem

Kapitola 3.

A tak si ho o dva dny později brzy ráno vyzvedl Turr, asi šedesátiletý ostřílený válečník, který patřil k jedné z hlídek na severní cestě do Sarganova království. Fimurovi možná spravilo náladu i to, že jako strážce dostal nový meč, kabátec tmavomodré barvy a ještě plášť, který nosili, když bylo chladno. A ten byl samozřejmě také tmavomodrý, jak jinak. Postupem času se tahle barva stala jakousi dominantou města, stejně jako plamen a zázračné ovoce.

I Belda se smála, když ho viděla to první ráno, jak se bedlivě upravuje a prohlíží v zrcadle. „Nakrucuješ se jako ženská," škádlila ho a Fimur se trošku urazil. Ne, fakt, ta modrá mu taky moc slušela.

Chodit pěšky takovou dálky by bylo prakticky nemožné, a tak se strážci skrz hvozd pohybovali zásadně na koních. Byla to přece jen poměrně rozlehlá oblast a dojít z města, které leželo uprostřed hvozdu, trvalo na všechny strany celý den a kousek. Často se tedy stávalo, že museli strážci nocovat mimo město, a proto Arlen přidělil ke každé cestě několik skupin, aby se mohli stráže prostřídat a po několikadenní službě si i řádně odpočinout. 

A nebyl by to jejich hodný princ, aby myslel nejen na bezpečí svých lidí, ale i na jejich pohodlí. Aby nemuseli spát někde venku, v sychravém a deštivém počasí, na všech cestách nechal v polovině, a také na začátku hvozdu, vybudovat chráněná tábořiště se sruby, kde se mohli strážci a obchodníci putující do města v bezpečí utábořit a poměrně v pohodlí přenocovat, bylo-li to potřeba. Bylo to mnohem příjemnější než se klepat zimou někde u ohniště venku a v zimě.

„Máme první dva dny," sdělil mu Turr nadšeně. Bylo vidět, že ho tahle práce docela baví. Ne, žil tím, doslova a do písmene. 

„Na severní cestě jsem od začátku, už o tom něco vím. Neboj se, mladej, nemáš se čeho bát," chechtal se, když nasedali na koně. Krásný grošák, kterého mu dali ve stájích a kterého mu mimochodem vybral a daroval Arlen, zaržál a neklidně pohodil hlavou. Pohladil ho po hřívě. Stráví teď v jeho sedle spoustu času a museli se spřátelit.

„Tam venku nestraší, a zatím nás nic nesežralo," vykládal Fimurovi Turr, a narážel tím na ty divné a trochu strašidelné zvuky, které se občas tou tmavou částí linuly. Zatím ještě nikdo nepřišel na to, co je vydává či odkud pocházejí, ale místní obyvatele nikdy žádná nestvůra nebo příšera nenapadla. Ale nad druhou stranu, jak kdysi pravil Fimurovi Arlen, zvláštní bylo, že nikdy nenašli v hvozdu, ještě za jeho temných šedých časů, žádnou mrtvolu. A že se dalo předpokládat, že spousta lidí tam zemřela vyčerpáním, když se ho pokusili projít, protože zabloudili a strach také udělal svoje. Ano, divné to bylo, to se muselo nechat, ale Fimur neměl chuť objevovat, jestli se tam ve tmě něco plíží, pozoruje je a čeká, až vypustí duši.

„Jde o to se nebát, mladej, jen o to se nebát, dyť si sem taky přišel, když tady všude byla ještě tma, ne? Jo, je to tam děsivý, v tý tmavý části, ale dá se na to zvyknout. Jen se nesmíš bát vlastního stínu," vykládal mu horlivě po cestě a Fimur poslušně přikyvoval. Ne, asi neměl strach, není žádný malý kluk, aby se bál se duchů a strašidel. Spíš ta zodpovědnost za lidské životy ho strašila.

„Zlodějů tady taky moc není, málokdy se nám stalo, že by nám nějaký zkřížil cestu. Ale občas se to stává. Někdy se přifaří ke kupecké výpravě, nenápadně, jako že jdou do města, hledat práci a pak se jen otočíš, už něco čmajznou a chtějí zmizet v lese. Na to si musíš dávat pozor, mladej, to by tě princ nepochválil, kdyby tady výpravy okrádali zloději," vykládal bodře a Fimurovi se trošku stáhl žaludek. Nechtěl, aby se na něj princ zlobil. U všech bohů, to by pro něj byl ten největší trest.