Mlha nad hvozdem

Kapitola 44.

Otevřel dveře a ztuhl překvapením. Zůstal stát jako solný sloup a bez hnutí zíral na osobu v zachumeleném černém zimním plášti, stojící na ulici venku, před prahem jeho domu.

Ne! Ne, to není možné! To je snad jen přelud, jen vidina.

To nemohl být on, to nemohl být....

„Gare," zasténal, naprosto konsternovaný a neschopný pohybu.

A pak se ta osoba v černém plášti pohnula a než se nadál, překročila práh jeho domu, hodila na zem velkou černou brašnu, domovní dveře se s hlasitým bouchnutím zavřely a Gar ho dychtivě popadl do náruče. A z toho polibku, který následoval, se Fimurovi podlomily nohy. Sevřel ho tak pevně a drsně, že se Fimur sotva dokázal nadechnout a jeho vláčné a horké rty se vpily do jeho. A čas se znovu zastavil a celý tenhle mámivý okamžik Fimurovi připadal jako nekonečný sen....

Nemožné se stalo skutečným, přání a touha se změnily v nádhernou realitu.

„Gare, to snad není možné. Ty jsi vážně tady. U všech bohů, nikdy bych tě tak brzy nečekal, to snad není možné," zanaříkal Fimur, když ho Gar konečně přestal líbat a jen lehce povolil svoje sevření, aby se Fimur mohl konečně pořádně nadechnout a vzpamatovat. Protože tohle obrovské překvapení z téhle naprosto nečekané návštěvy nebyl schopen tak rychle vstřebat.

„Fimure, no tak. Vždyť jsem ti přece slíbil, že za tebou přijedu hned, jak to bude možné," smál se spokojeně Gar.

Inu, tohle překvapení se mu opravdu povedlo. A nebude jen jedno....

„A teď prosím, Fimure, můžu si sednou a poprosit tě o něco k pití, mám za sebou dlouhou cestu," pravil svým klidným laskavým hlasem a Fimur se zastyděl. Gar za ním cestoval takovou dálku v takovém psím počasí, a on mu tady visí na krku a naříká jako malý kluk, místo toho, aby se ho jako správný hostitel ujal.

„Promiň, promiň, jistě, pojď," vzpamatoval se a zamířili si to rovnou do kuchyně. Jenže, něco nebylo v pořádku. Už na chodbě si Fimur všiml, že Gar lehce pokulhává, a to byl jen začátek. V kuchyni bylo mnohem více světla, na rozdíl od tmavé chodby osvětlenou jen slabou září malé lucerničky, a když si Gar stáhl z hlavy kapuci a sundal si plášť, vyděšeně zůstal zírat na jeho pravou tvář. V dolní části ji protínala tenká dlouhá jizva. Všiml si jí, i přes Garovo několikadenní strniště, to prostě nešlo přehlédnout....

A pěkně ho to vystrašilo.

„Gare, co...co...co ta jizva? Co se ti stalo?" vykoktal ze sebe zděšeně, ale Gar se usmál, tak jako vždy, naprosto bezstarostně, jako by se vůbec nic nedělo. Jako by neexistovala žádná jizva na tváři, na duši a na jeho těle, žádné kulhání, prostě nic z toho. Plášť vlhký od roztávajících vloček sněhu si odložil na lavici u kamen, aby trochu oschnul a pomalu si sundal kabát. A Fimur tam zase jen stál, bez hnutí a pořád na něj s bušícím srdce zíral.

Ne, tady něco nebylo v pořádku. Co se to děje? Co se Garovi stalo?

„To nic není, Fimi. Dáš mi to pití?" zatahal ho Gar za rukáv a Fimur se konečně probral. Nalil Garovi medovinu, a protože polévka bublající na plotně už byla horká, nandal mu plný talíř. Garovi přišlo teplé jídlo po té dlouhé cestě pořádně k duhu. Zato Fimura při pohledu na něj ten hlad nějak přešel. Teď, když si ho pořádně prohlédl, zdál se mu trochu unavený a děsila ho nejen ta jizva, ale i to jeho kulhání. Rozhodně to neznamenalo nic dobrého. Sedl si naproti němu a jen na něj koukal, jak jí.

„To jsi vařil ty?" zeptal se ho Gar s úsměvem, když dojedl a Fimur zase jen konsternovaně kývl.

„Babička mě to naučila," zadrmolil tichou odpověď. Pořád tam zvadle seděl, naproti němu, své krásné kaštanové oči plné otázek upřené na Garův navždy poznamenaný obličej. A Gar moc dobře tušil, co se mu asi honí hlavou. Přistrčil před něj ten pohár s medovinou, co stál na stole a sám si taky dopřál pořádný lahodný doušek. No, asi teď budou potřebovat něco na posilněnou oba.