Mlha nad hvozdem

Kapitola 42.

Projít celý les jim trvalo celý den, a do města ukrytého uprostřed Temného hvozdu dorazili až v pozdní večer, když už se začalo stmívat. Fimur se s díky rozloučil se svým doprovodem, který se vydal na jídlo do nejbližšího hostince, a jeho první cesta nevedla domů, ale rovnou za hlavou tohoto města. Chtěl ho alespoň pozdravit. Už po cestě se za svým nejlepším přítelem začal vážně těšit, vždyť se neviděli tolik týdnů. Vlastně mu chyběly jejich rozhovory a společné snídaně.

Dveře domu, jenž se jako stráž tyčil na vrcholu kopce a přísně shlížel na domky a domečky pod sebou, byly už dávno zavřené, a Fimur na schodech zauvažoval, zda má vůbec rušit Arlena a Vlka v jejich soukromí. Ale když se nečekaně otevřely a v nich se objevila věčně usměvavá Ethel, věděl, že Arlen bude ještě pracovat. Zrovna odcházela, pravila, že prince Fimur najde v kuchyni u večeře, a pustila ho dál.

„Arlene," zavolal Fimur na celý dům a zamířil si to svižným krokem rovnou do kuchyně. No, vlastně to nebyl svižný krok, spíš tam vpadl jako velká voda, celý natěšený. A Arlen už byl dávno na nohou, vyskočil od stolu hned, jak slyšel svoje jméno, večeře nevečeře.

„Fimure," vykřikl radostně, protože to byla radost opravdová a padli si na náruče. Chtělo to pořádné chlapské a přátelské objetí, po tak dlouhé době.

„Konečně vypadáš k světu," smál se Arlen a plácl ho po zádech, když si Fimur sundával plášť. Vlk se v povzdechem zvedl od prázdného talíře a vzal si kabát. „Nemusíš odcházet, Talane," usmál se Arlen na bojovníka, ale Talan zavrtěl hlavou.

„Jen si popovídejte, ehm, dojdu si na jedno pivo, jo. Za chvíli jsem zpátky," řekl, mrkl na prince, využil situace a zmizel rychle jako pára nad hrncem. Arlen se usmál. Ne, že by on něj Vlk takhle odcházel často, ale občas si na jedno, dvě s Renardem a ostatními muži zašel. Alespoň teď měli klid na povídání, a tak Arlen zatáhl Fimura k sobě do pracovny. Posadili se do pohodlných křesel, a Arlen nalil Fimurovi do poháru horkou medovinu ze džbánu, který vzal s sebou z kuchyně.

„Na, dej si, určitě jsi na cestě promrzl, zahřeje tě. Je to nějaká novinka, dovezli ji obchodníci ze Sarganova království. Nám s Vlkem docela chutná," uculil se princ a Fimur si rád prohřál zkřehlé ruce. Horká medovina mu přišla k duhu, krásně ho zahřála, měla opravdu zvláštní chuť, hodně kořeněnou a bylinkovou, a přesto příjemně slaďoučkou s výraznou medovou chutí lesa.

Arlen se usmál. „Vážně už vypadáš dobře, Fimure. Očividně ti pobyt v královském městě prospěl," a uculil se na Fimura, který pokýval hlavou.

„Svým způsobem ano, asi jsi udělal dobře, že jsi mě tam poslal," usmál se Fimur a znovu se napil.

„A už jsi zdravý? Garaban mi psal, že jsi byl vážně nemocný, ale prý už jsi v pořádku. Měli jsme o tebe trochu obavy," pravil důležitě Arlen a Fimur zbystřil.

„Vy si píšete?" Jejda, nebyla v tom kapička žárlivosti, kterou princ zaslechl ve Fimurově hlase?

„Ale jdi ty," zasmál se, protože mu to přišlo vtipné, „jen mi psal, že jsi už v pořádku a v jeho péči. Byl jsi dlouho pryč, byl jsem rád, že mám o tobě nějaké zprávy. Nic víc," mrkl na něj Arlen a Fimur si povzdechl.

„Nebýt Gara, asi bych nebyl v pořádku. Je to vážně skvělý léčitel," usmál se zasněně a Arlen ho upřeně sledoval. Ten výraz jeho tváře byl naprosto čitelný. Prostě byl zamilovaný až po uši a bylo to něm poznat. A princ byl rád, že je jeho přítel konečně šťastný.

„Takže....všechno je v pořádku? Doufal jsem, že si promluvíte, o tom, co se tu tenkrát stalo," začal Arlen opatrně, ve snaze z něj dostat další informace, a Fimur přikývl.