Mlha nad hvozdem

Kapitola 10.

Probdělá noc, plná hříšných i zoufalých myšlenek, a možná i trochu uslzená, se na Fimurovi dost podepsala. Měl by být šťastný, ale opak byl pravdou. Z postele vylezl jako mátoha a na tmavé kruhy pod očima by mu nepomohla žádná mastička, ani z těch nejvzácnějších bylin co na světě rostou.

Šnečí tempem se doploužil do kuchyně a složil svoje unavené tělo na lavici u stolu. „No ty zase vypadáš, Fimure. Co se děje? Je ti dobře, nebolí tě zase hlava?" zeptala se ho Belda starostlivě, když u snídaně ani moc nemluvil, ale ani moc nejedl. Zavrtěl hlavou, nechtěl, aby kvůli němu měla starost, vykouzlil na tváři jen úsměv jen pro ni a rychle vymýšlel nějakou solidní výmluvu.

„Ne, babi, jen jsem prostě špatně spal, špatný sen, nic víc," lhal, jako když tiskne, ale svoji babičku neobelhal. S povzdechem před něj postavila misku s plackami, opřela se dlaněmi o stůl a zase ho propíchla tím svým přísným pohledem, až sebou cukl.

„Neděje se nic, Fimure?" 

Zavrtěl hlavou. „Nic, babi."

„Že mi lže tvůj bratr, na to jsem si už za ty roky zvykla. Ale ty, Fimure," řekla najednou vyčítavě a Fimur zrudl hanbou. „Brzy ráno tu byl jeden ze strážných. Máš se stavit za princem, kvůli tomu včerejšímu přepadení."

Nejraději by se neviděl. Nic víc mu k tomu neřekla, ale bylo vidět, že ji to mrzí. „Promiň, babi, já jsem tě nechtěl zbytečně děsit. Nic se mi nestalo, ti dva už jsou ve vězení a tentokrát se z něj tak brzy nedostanou," snažil se obhájit, ale Belda ho snad neposlouchala. Otočila se, a dělala si svou práci. Věděl, jak ji ranil, protože věděl, jaký má o něj strach.

„Babi, já jsem ti nechtěl lhát. Opravdu se nic vážného nestalo," zakňoural smířlivě. Neotočila se, dál myla nádobí, ale pak se na okamžik zastavila. 

„Jdi za princem. A dávej na sebe pozor, ať se ti něco nestane." Slíbil jí to, a ještě, než odcházel, dal jí pusu na tvář, na usmířenou. Tušil, že se na něj dlouho zlobit nebude.

Hodil na sebe vestu a zamířil si to k Arlenovi. Sice netušil, co by princi mohl ke včerejšímu incidentu říct, ale v posledních pár dnech se moc neviděli a Fimur se na jejich rozhovor vlastně těšil. Vyběhl schody k jeho domu, dveře byly otevřené jako vždy a v nich....

....se objevil Garaban. Zřejmě byl u prince také kvůli včerejšímu večeru. Zatímco Fimur zkoprněl a nevěděl co říct, Gar se na něj mile usmál.

„Zapomněl sis u mě kabát," hlesl potichu, když ho míjel a v naprostém klidu pokračoval dál v chůzi. Nemusel mu říkat víc, ani se otáčet nebo čekat na Fimurovu odpověď.

Věděl, že přijde.

Zato Fimur byl rád, že ho jeho roztřesené nohy donesly až za Arlenem do jeho pracovny. Princ seděl v křesle, ale při Fimurově příchodu se zvedl a objal ho. „Jsi v pořádku, Fimure?" zeptal se, a Fimur přikývl. 

„Jsem, neboj se o mě," usmál se. Posadili se a Fimur se uvelebil do toho úžasného pohodlného křesla. Chvíli si povídali o všem možném, a pak o tom důležitém, ale Fimur neměl vlastně Arlenovi ke včerejšku co říct.

„Mluvil jsem s Garabanem, měl jsi velké štěstí, že tě viděl jít kolem hostince. Všiml si i toho druhého chlapa, jak tě sleduje. Díky bohům, že vytušil nebezpečí a šel za vámi, jinak bys byl mrtvý," pravil vážně Arlen, „vlastně máš docela štěstí, že byl zase poblíž." Ano, Gar mu už podruhé zachránil život a on mu ještě ani jednou nepoděkoval.

To je ale ostuda! Styď se, Fimure!

„Víš, kde je teď tvůj bratr? Nestavil se za mnou, jak jsem chtěl," pokračoval Arlen a Fimur jen váhavě pokrčil rameny.