Mlha nad hvozdem

Kapitola 35.

Po Garově otázce následovala trapně dlouhá tichá chvíle.

„Fimure, no tak, mluv se mnou, prosím. Já ti neumím číst myšlenky," pobídl ho Gar a povzdechl si. 

Notnou chvíli to trvalo, stálo ho to hodně úsilí, ale nakonec to přiznání z Fimura vypáčil. A i když se Fimur nesmírně hanbil, nakonec Garovi po mírném nátlaku vše přiznal. O jeho šíleném strachu ze tmy, nočních můrách, které ho pronásledují od jeho únosu a nucenému pobytu v temné části hvozdu, o jeho nespavosti, která naprosto zničila jeho zbytek sil. Přiznal se, ale nedokázal se na Gara ani podívat, tak moc se styděl.

Co si teď o něm bude myslet? Dřív ho měl za statečného, teď ho bude mít za zbabělce.

Jenže Gar měl pro něj více pochopení, než si Fimur myslel. Nikdy by ho nemohl odsoudit za něco, co se mu kdysi v minulosti stalo, a za co nenesl vinu. Měl pro něj nejen pochopení, ale i svoje láskyplné objetí a povzbuzující slova plná něhy, která znamenala pro Fimura víc než všechny léky světa. Protože působila tak blahodárně na jeho ztrápené srdce a duši, a znovu, po tolika dlouhých měsících, vnášela do jeho života naději a lásku.

„Fimure, nemáš se za co stydět. Dobře mě teď poslouchej. To, co se ti stalo, by poznamenalo každého. Mám ti to znovu zopakovat? Tvůj bratr se tě pokusil zabít, unesli tě, nechali tě umírat v tom studeném černém pekle, k tomu tvoje babička, byl jsi velmi vážně nemocný. Báli jsme se o tebe, že nepřežiješ. Muselo to pro tebe být všechno nesmírně těžké a vyčerpávající. Já sám si nedokážu představit, co jsi asi prožíval a vůbec se nedivím, že sis z toho odnesl takové následky. A na druhou stranu, jsou to necelé dva měsíce, a tyhle věci chtějí čas, Fimure. Hodně času. Nic se nespraví jen tak a hned," vysvětloval mu Gar, ale Fimur jen nešťastně zavrtěl hlavou.

„Ale ty to nechápeš, Gare. Podívej se, co se ze mě stalo. Jsem jen ubohý zbabělec, který se bojí vlastního stínu. Jak s tím mám žít? Co s tím mám dělat? Dřív jsem se nebál ničeho, ale teď? Vždyť se bojím i vyjít z domu, nespím...už se to nedá vydržet," vzlykl zoufale a Gar ho pohladil po tváři.

„Chápu tě, ale znovu ti opakuji, že všechno chce svůj čas. S tou tvojí nespavostí si lehce poradíme, ale se svým strachem musíš bojovat sám. Arlen to ví?" zeptal se, a Fimur zavrtěl hlavou. Ne, ani svému nejlepšímu příteli se nebyl schopen přiznat, co se s ním děje a jak se trápí. I před ním se tolik styděl.

„Měl bys mu to říct, třeba najdete společně nějaké řešení. Určitě tě nebude nutit, abys nastoupil zpět do služby, když se na to necítíš a předpokládám, že v tak velkém městě, jako je vaše, se pro tebe dozajista najde nějaká jiná práce. Neuspěchej to, Fimure, všechno chce svůj čas, hezky pomalu, krůček po krůčku," vysvětloval mu Gar trpělivě, a Fimur na chvíli zavřel oči. Možná měl Gar pravdu a možná by se opravdu měl Arlenovi svěřit. Ale to nic neměnilo na tom, že jeho noční můry ho hned tak nepustí. Až příliš pevně a příliš dlouho ho držely ve svých spárech.

Bál se. Pořád „to" měl před očima....

„Bojím se," zašeptal najednou, „bojím se toho, co tam bylo, v té tmě. Viděl jsem to, Gare a děsí mě to každou noc. Ta bílá postava, ten zvuk," vyhrkl a sevřel Garovu košili. Zachvěl se, zimnice na okamžik sevřela jeho tělo, ale Gar ho pevně objal. Nenechal ho v těch děsivých vzpomínkách samotného.

„Fimure, to se ti jen něco zdálo. Měl jsi vysokou horečku, musel jsi mít šílený strach. V temné části hvozdu se bojí i ti nejstatečnější. A lidé ve strachu často vše zveličují. I obyčejné prasknutí větve ti mohlo znít jako rachot padající skály," chlácholil ho Gar, který byl velký pragmatik a na žádné duchařinky si rozhodně nepotrpěl, ale na Fimura jeho vysvětlování nezabíralo a zarputile si trval na svém.