Mlha nad hvozdem

Kapitola 11.

Byl vevnitř, slyšel jeho kroky a když se dveře otevřely, nejistota ho znovu ovládla a on bojácně o krok couvl. Klika cvakla, Gar najednou stál mezi dveřmi, a už při pohledu na něj se Fimurovi sevřelo hrdlo a jeho srdce pojednou chtělo vyskočit z hrudi. Na sobě měl jen košili, lehce rozhalenou, kalhoty, a pohled na jeho částečně odhalenou hruď připravil Fimura o poslední slova a málem i o dech. Možná, že Gar tušil, jaký boj se v mladíkovi, stydlivě postávajícím přede dveřmi, odehrává. Usmál se na něj, ostatně, jeho návštěva pro něj nebyla žádné velké překvapení. Dobře věděl, že to nevydrží a že za ním přijde. I to, jak to jejich další setkání bude asi probíhat.

„Půjdeš dál?" zeptal se nervózně přešlapujícího Fimura, který zrudl a rozpačitě přemýšlel, čím vlastně začít, a zda jít či nejít. Stál tam a zíral na žoldáka, který tu jeho nejistotu vyřešil prostě za něj. Než ze sebe dokázal vysoukat nějakou souvislou odpověď, popadl ho za ruku a vtáhl ho do svého pokoje.

Zavřel dveře, slyšel ho, jak zamkl. Stále ho držel za ruku a pak si ho drsně přitáhl blíž k sobě. Když se k němu naklonil, roztřásly se mu nohy. „Dneska tě nenechám jen tak odejít, je ti to jasné, Fimure?" zašeptal mu do ucha. Ano, tušil to, že když sem půjde, neodejde. Věděl, co se pak bude dít. Kývl hlavou a nechal Garabanovy rty, aby si našly ty jeho.

„Přišel jsem ti poděkovat," vydechl Fimur, když mu Gar dovolil nadechnout se, a věnoval se na chvíli líbání jiných částí jeho obličeje. 

„Času dost," zněla tichá odpověď, „máme přece celou noc. Není kam spěchat." Další polibek zpečetil jeho slova, ale Fimurovu nejistotu nezklidnil. A ještě víc se zvětšila, když Gar začal rozepínat jeho vestu. Zachvěl se, ale nechal ho, aby pokračoval. U všech bohů, chtěl to, chtěl se s ním milovat, toužil po tom jako nikdy po ničem. A ta spalující touha rozechvěla jeho tělo i srdce. Ne, poprvé to nemohlo být s nikým jiným. Jen s ním. Ani sám netušil, co ho k němu tak táhlo. Ta drsnost, zvláštní příchuť tajemství, která ho obestírala jako mlžný závoj. A taky uměl božsky líbat.

„Gare," zasténal potichu, když mu Gar svlékl košili a svými ústy laskal jemnou kůži na jeho krku. Vzrušení v jeho těle stoupalo, stejně tak jako jeho strach. Přece jenom....

Ani nevěděl jak, ale ocitl se v jeho posteli a když si Gar sundal košili a nahnul se nad něj, roztouženě vzdychl při pohledu na jeho polonahé tělo. 

„Gare, já....," nevěděl, jak to říct, tu trapnou, hloupou věc, že se ještě nikdy s nikým nemiloval. „Já vím," pohladil ho Gar po tváři a jeho laskavý úsměv pomalu smýval všechnu jeho nejistotu, která ulpěla na tomto toužebně očekávaném okamžiku. 

„Neboj se, neublížím ti." Svoje slova stvrdil dalším vášnivým polibkem a myslel to smrtelně vážně. Ne, tohohle mladíčka, který se pod ním chvěl strachem a touhou zároveň, celý nedočkavý a vyděšený zároveň, s rozpálenými tvářemi nervozitou, si bude hýčkat a rozmazlovat.

A také to dodržel, rozmazloval ho něžnými polibky a Fimur se při každém cítil jako v sedmém nebi. Bylo to vzrušující, doslova nebeské, když se dotýkal jeho rozpálené kůže. A Gar si dával neskutečně záležet, aby v něm zažehl ten skutečný plamen vášně. Jeho tělo i stud ho vzrušovaly na nejvyšší míru, ale dokázal se ovládnout.

A tak se pomalu věnoval každému kousku jeho chvějícího se těla, a když jazykem polaskal jeho bradavky, Fimur tiše zasténal. Jeho tělo už teď mělo problém jen tak ležet v klidu, vzpínal se a zrychlený dech Garovi prozradil, jak moc si jeho hýčkání užívá. A nejen jeho dech. Bylo načase pokročit. Rozepnul mu opasek a stáhl mu kalhoty a boty. A Fimur ležel, nahý a díval se, jak se Gar svléká. U všech bohů, pomyslel si, je to tady. Teď to přijde....Roztřásl se, ale už ne strachy, ta neskutečná a prudká směsice pocitů, která ho včera dostala na kolena, byla zpět.