Mlha nad hvozdem

Kapitola 33.

Přítomnost své hospodyně a její laskavou pomocnou ruku nakonec Garaban přivítal. Když konečně z Fimura odrbal všechnu tu špínu, osušil a převlékl ho do čisté košile a plátěných kalhot, odnesl ho do jeho pokoje. Vlastně, byl to maličký, ale útulný pokoj pro hosty, který byl jen kousek od jeho ložnice a Gar tak mohl mít Fimura neustále nablízku a na očích. V krbu plápolal oheň a plameny pomalu stravovaly a polykaly velká dubová polena. Pokojem se pomalu začalo rozlévat příjemné teplo a paní Arda, která tak nějak myslela na všechno dopředu, dala do studené postele dva velké kovové ohříváky. To proto, aby ten chudáček malý, kterého její pán zřejmě sebral někde na ulici, nelehal do studeného.

Ovšem Fimurovi byl nějaký nevytopený pokoj lhostejný. Držel se z posledních sil, když ho Gar ukládal do jakžtakž prohřáté postele. Arda mezitím donesla na tácu misku s polévkou a hrnek s bylinkovým odvarem, který po ní Gar požadoval.

Každé sousto bylo pro Fimura utrpením, byl naprosto vyčerpaný až na hranici svých sil.

„Alespoň trochu," zavelel přísně Gar, který ho podpíral a pomáhal mu, aby se vůbec mohl najíst. Těch pár lžic do sebe nakonec dostal, teplá a silná polévka od paní Ardy mu příjemně prohřála útroby. Ale od šíleně třeštící hlavy a zimnice, která s ním pořád lomcovala, mu však nepomohla. Na to bylo potřeba něco mnohem silnějšího.

Gar ho uložil do postele a pár okamžiků někam zmizel v pracovně. Vrátil se s tou svojí černou tajemnou brašnou a do hrnku s odvarem nasypal ze dvou lahviček jakýsi bílý prášek. Donutil to Fimura vypít, a slzy bolesti v jeho očích a tiché sténání při každém polknutí mu drásaly srdce do krve. Nemohl se znovu dívat na to, jak strašně trpí.

Co se to, u všech bohů, stalo?

Vždyť to je jen pár měsíců, co ho dával dohromady po jeho únosu v Temném hvozdu a teď ho má v péči znova, v ještě horším a zuboženějším stavu.

Jak si teď vyčítal, že musel tak rychle odjet a nechat ho tam, aniž by si promluvili. Možná, že by bylo všechno úplně jinak.

Paní Arda donesla ještě studený obklad na krk, ale to už Fimur neviděl, po posledním loku upadl do těžkého spánku. Gar ho pečlivě přikryl a nechal přinést ještě jednu teplou přikrývku z ovčí vlny.

„Co jste mu tam dal?" rozjímala Arda, nakukujíc zvědavě do jeho brašny, a Gar se posmutněle usmál.

„Od všeho trochu, paní Ardo. Něco málo na bolest, a taky něco na spaní. Ale hlavně na tu bolest. Musí teď hodně odpočívat, je hodně vyčerpaný a oslabený. Spánek je dobrý, pomůže mu uzdravit se," povzdechl si ustaraně a zaklapl brašnu.

Paní Arda jen pokývala hlavou a pak Garovi pravila, že se má jít taky najíst. Očividně jí došlo, že i její pán teď bude potřebovat hodně sil. A odhadla to zcela správně, protože pár dalších dní bylo dost vyčerpávajících. Neustupující horečka zdecimovaného Fimura vyčerpávala až na hranici jeho sil, a Gar ho musel i několikrát denně převlékat do čistého prádla, jak byl zpocený. I na záchod ho musel odnést, protože byl tak zesláblý, že se nedokázal postavit na nohy. Studené obklady na krk a čelo nestačil Gar ani měnit, a proseděl u něj několik dní i nocí.

Paní Arda mu samozřejmě statečně pomáhala a několik dní se z jeho domu ani nehnula. Ostatně, byla vdova, její děti už dávno vylítly z rodného hnízda, vnoučata už taky hlídat nemusela, a tak jí nikterak nevadilo být Garovi k ruce. Vařila bylinkové odvary podle toho, jak její pán nařídil a silné masové vývary, které by normálně zvedly na nohy i mrtvého. A tak pokaždé, když se Fimur probudil, snažil se do něj Gar dostat alespoň trochu polévky, čisté nebo s jemně namačkanou zeleninou, a alespoň pár doušků jeho léčivých odvarů. Byly to krušné chvíle, protože polykání bylo pro Fimura horší než smrt, jídlo odmítal, ale Gar mu prostě nedal na vybranou.