Mlha nad hvozdem

Kapitola 34.

„Tak mladíku, jak jste se dnes vyspal?"

Arda se na Fimura usmála, když odhrnovala modré těžké závěsy v tom jediném velkém okně, které v jeho malém útulném pokojíku pro hosty bylo, a okno na krátkou chvíli otevřela, aby vyvětrala. Studený vzduch donutil Fimura přitáhnout si přikrývku až ke krku, ale kromě čerstvého vzduchu do pokoje vnikl i vzdálený ruch ulice, který naznačoval, že i v chladnějších dnech tohle město žilo nerušeně dál. Slunce Fimurovi zamávalo jemnými paprsky na uvítanou, přivítalo ho zpět mezi živými a vítr se dál bezstarostně proháněl ulicemi a prováděl neplechu všem, které potkal.

Už uplynul více než týden a půl od chvíle, kdy se Fimurovi konečně ulevilo, horečka definitivně zmizela, odezněla stejně jako nepříjemná bolest v krku a vše se začalo obracet k lepšímu. Na Garovo doporučení zůstal ještě v posteli, aby se pořádně zotavil, protože, jak prý Gar pravil, nic se nesmělo uspěchat. Tedy, alespoň mu to tak Arda vždy přetlumočila, a i tyto drobné vzkazy, předávané přes ní, Fimura potěšily. Dva měsíce trápení, nespavosti a strachu, v kombinaci s prožitými událostmi a nemocí se na jeho stavu výrazně podepsalo, stále byl hodně zesláblý a dle paní Ardy pořád i hubenej jako lunt. Ale už jen samotná Garova přítomnost mu vlévala novou krev do žil a vracela mu chuť do života.

Jen ještě neměli čas si pořádně promluvit, jak již bylo řečeno, Gar se v posledních dnech moc doma nezdržoval. Zcela zatížen svými povinnosti, chodil se na něj podívat jen časně ráno a pak večer, když se vrátil domů. A to už Fimur většinou spal. Chtěl na něj čekat, ale stále se mu to nedařilo. Únava ho většinou k večeru přemohla, jeho tělo si zřejmě žádalo po těch probdělých týdnech a měsících více spánku, a i když si vždy ráno vyčítal, že to nevydržel, další večer to bylo zase to samé. Oči se mu zavřely, ani nevěděl jak, a později dokonce pojal podezření, jestli mu paní Arda večer do těch bylinkových odvarů, které mu dává po večeři, nepřimíchává ještě něco na spaní. Jinak si to neuměl vzhledem ke své dřívější nespavosti vysvětlit.

A tak poslouchal štěbetání paní Ardy, která zabouchla okno a na stolečku vedle postele se objevila miska s voňavou kaší se spoustou ovoce. Fimur se s chutí pustil do snídaně.

„Tak mladíku, náš pán odešel dnes brzy ráno, ale říkal, že je načase, abyste se pomalu postavil na nohy," pokračovala Arda, zatímco přihodila do krbu další poleno, aby vzkřísila skomírající oheň. Zapraskalo to a krb po ní hodil trucovitě pár jiskřiček.

Tak tuhle myšlenku Fimur docela přivítal. V posteli byl už přes dva týdny, a popravdě, moc už ho to nebavilo.

„Cedrik vám připraví koupel, myslím, že ji taky docela potřebujete," smála se a Fimur zrudl.

 „Donesu vám čisté věci na oblečení, a než se vykoupete, převleču vám postel. A na oběd už si přijďte do kuchyně, ať se trošku hýbete. A můžete se trochu porozhlédnout po domě. Ale ven prý ještě nesmíte chodit," pokračovala Arda s úsměvem, a vzala si od něj prázdnou misku, protože Fimur kaši slupl coby dup. Společně s ustupující nemocí se den po dni zvětšoval i Fimurův apetit, a aniž si toho všiml, paní Arda ho velice nenápadně začala svými dobrůtkami vykrmovat.

„Děkuji, paní Ardo, to vítám," usmál se na ni Fimur a o hodinu později se blaženě rochnil ve vaně plné horké vody. Čisté oblečení, čistě převlečená postel, nepřekonatelná kuchyně paní Ardy, která mu naservírovala k odpolední svačince plný talíř koláčů s tvarohem, tak jemňoučkých a křehoučkých, že se doslova rozplývaly na jazyku, a které Fimur snědl skoro na počkání, to vše bylo naprosto skvělé.

Párkrát se prošel po domě, aby se trochu rozhýbal, ale šlo to ztuha, jak se dalo čekat. Do schodů se zadýchal tak, že si pak musel na chvíli sednout, ale nevzdal to. Všechno chce svůj čas. Až teď, když už stál na nohou, si mohl konečně prohlédnout dům, který se mu stal dočasným útočištěm. Zvenku obyčejný, vevnitř o něco honosnější. Občas nějaký ten koberec na podlaze, obrazy krajinek a portrétů na stěnách, vyřezávaný nábytek z masivního dřeva, zdobené tapisérie na stěnách bránící pronikání chladu z kamenných stěn, krby zdobené jemným zlacením. Jak mu bylo vysvětlenou paní Ardou, pán si sice na velký luxus nepotrpí, ale protože je pořád na cestách, chce mít alespoň doma klid a útulno. A mimo jiné, tento dům zařizovala jeho matka, která chtěla svému synovi dopřát alespoň trochu pohodlí.