Mlha nad hvozdem

Kapitola 8.

Další týden a půl se nestalo ve Fimurově životě nic, co by stálo za řeč. Babička ho vyhnala z postele, aby si rozhýbal ztuhlé svaly a dostal se taky na čerstvý vzduch. Šlo to sice pomaleji, než si představoval, ale vlastně nebylo kam spěchat. Turr už byl zpět na severní cestě, Arlen mu znovu přikázal nevzdalovat se z města pro jeho vlastní bezpečí, a tak mu nebylo nic jiného než být k ruce babičce a dát se po svém zranění trochu dohromady. Jeho bratr byl zřejmě někde na svých pijáckých záletech, protože už týden nebyl doma, kde byla mimochodem hrozná nuda. Fimurovi chyběl les a jeho volnost, ale Arlenův příkaz si netroufal porušit. A tak se tak smutně ploužil domem, potají, aby to babička nevěděla, si modřinu natíral mastí od Garabana, a jeho zvláštně zmámené myšlenky se pořád toulaly okolo Dolního hostince.

„Ukaž ten svůj obličej," zamračila se na něj Belda, když seděl u stolu u nachystaného jídla, a chytla ho za bradu, „no to mi nejde do hlavy, že se ti to tak rychle hojí," zabručela nechápavě. Z modřiny zbývalo jen pár flíčků hrajících všemi barvami.

„To bude asi tím ovocem, co ti Arlen nosí," pokrčila rameny a Fimur jí rychle přitakal.

Jo, to bude ono, babi. Naše zázračné ovoce, jak jinak.

Přitakávat, to mu ještě šlo, ale vnímat a soustředit se na to, co mu říká, to už bylo mnohem těžší. Její slova mu šla jedním uchem se a druhým tam, protože jeho mysl teď byla zaměstnána naprosto něčím jiným. Nebo spíš někým jiným.

„Posloucháš mě vůbec?" Belda bouchla dlaní do stolu tak, že nadskočil nejen Fimur, ale i misky a lžíce, co na něm ležely. Právě dovečeřeli a Fimur měl takový nejasný dojem, že při té večeři ještě něco říkala. 

„Fimure, co je s tebou? To ti tak vadí, že ti Arlen zakázal služby? Chodíš tu jak mátoha celý den a nic s tebou není," vzdychla a propíchla Fimura přísným pohledem. Jo, to taky uměla, další její specialita k její prořízlé puse.

„Poslouchám tě, babi, nic mi není," zamumlal, ale na její otázku, co mu teď říkala, odpovědět nedokázal. „Co s tebou, chlapče," zakroutila s povzdechem hlavou, „ještě pár týdnů vydrž, však ono se to spraví," usmála se na svého skleslého vnuka. Ale uchlácholit jeho melancholickou náladu nedokázala. Mohla ho leda něčím zaměstnat.

„Můžeš odnést tyhle byliny dolů ke starému tesaři Bronovi? Trápí ho klouby a mě už se nechce. Jsem dnes nějaká unavená," položila na stůl hnědý plátěný pytlík a trošku si odkašlala. Bylinky zavoněly a Fimur nasál nosem jejich omamnou vůni. 

„Mast mu pošlu zítra, vyřiď to, ano? Vnímáš mě?" zvedla hlas a Fimur přikývl. „Ano, babi."

Až pak si uvědomil, že starý Bron má dílnu jen kousek od Dolního hostince. Vylítl od stolu a popadl pytlík, který si narval do kapsy od kabátu. „Co tak najednou? Aby ses nepřetrhl," vydechla Belda a zavrtěla hlavou, když ho viděla, jak vylítl ze dveří. Ale těžko mohla pochopit, co se teď jejímu vnukovi honí hlavou.

Pomalu se začalo stmívat, když došel k Bronově dílně a předal mu byliny a vzkaz od Beldy. Byl nervózní, když proběhl kolem hostince a ještě nervóznější, když se kolem něj vracel zpátky. Na okamžik se zastavil, zíral na velká dřevěná vrata, která byla otevřená a vedla na čtvercové nádvoří, kolem kterého se krčily budovy hostince, stájí a budov, které byly určeny přímo pro ubytování pro hosty. Okna hospody byla namířena přímo do uličky, ve které stál, viděl hosty i místní, jak se baví, jí pečené maso, popíjejí pivo a medovinu při mihotavém svitu svíček a loučí. Stál tam, váhal, zda projít těmi vraty a najít ho. Ale nenašel odvahu.