Mlha nad hvozdem

Kapitola 12.

Jenže každá noc skončí a Fimura probudil počínající ruch v hostinci. Na nádvoří slyšel hlasy a otevřeným oknem k němu doléhaly hlasy lidí chodících kolem hostince ulicí. Jen kousek od něj bylo jedno z místních tržišť a brzy tam bude hodně rušno.

Město se pomalu probouzelo do dalšího krásného letního dne a vlahý vzduch proudící otevřeným okem ho příjemně polechtal po tváři. Miloval vůni letních rán a letmé zvuky vstávajícího města. Otevřel oči a pomyslel si, že rozhodně není takové ranní ptáče, jak si o sobě myslel. Gar už byl dávno vzhůru, oblečený seděl na židli, díval se z okna kamsi ven a labužnicky si pokuřoval z dýmky.

Otočil se, když slyšel, jak se Fimur zavrtěl. „Dobré ráno," usmál se a Fimur mu jeho úsměv oplatil. Ani se nemusel ptát jeden druhého, jak se vyspali. Klidný a spokojený spánek je oba provázel celou tu dlouhou noc. A i když se Fimurovi moc nechtělo, bylo načase vstávat. Zaťukání na dveře zvedlo Gara ze židle. Pootevřel je jen na malý kousek, jen na takový, aby si od usměvavého děvčete pomáhajícího v hostinci, mohl vzít tác s připravenou snídaní.

Fimur mezitím začal hledat jednotlivé kusy svého oblečení, různě poházené okolo postele, snažil se co nejrychleji obléknout a taky najít chybějící botu. Těžko říct, kde včera večer skončila, když ho Gar svlékal. Naklonil se a podíval se pod postel. Byla tam, stejně jako Garova brašna s těmi prapodivnými lahvičkami, mastičkami, knihou a bohové ví, s čím ještě. Zvědavost mu nedala, ostatně, nebyla zasunutá úplně pod postelí, chtěl se jen podívat. Ale nebyly to lahvičky, ani ta tajemná kniha, co ho udeřilo do očí a upoutalo jeho pozornost. Byl to dopis, dopis s pečetí, kterou kdysi viděl i u Arlena v pracovně. Byla to královská pečeť jeho výsosti krále Tarwenda.

Neměl čas na tím moc přemýšlet. „Hledáš něco?" ozvalo se, a Gar položil tácek na stůl. 

„Botu," zasmál se Fimur a nechal chvíli dopis dopisem, „mám ji," zvolal vítězoslavně, posadil se na posteli a konečně se mohl nejen obléct, ale i obout. A protože Gar za sebou znovu pečlivě zamkl, mohli si beze strachu věnovat i jeden sladký polibek na dobré ráno. Fimur sice neměl moc hlad, ale každá chvíle, kterou mohl strávit s Garem mu byla tak drahá, že zůstal. Alespoň na chvíli, než se zase bude muset vrátit domů a....

„A sakryš," vyjekl a Gar se na něj překvapeně podíval. „U všech bohů, babička." Určitě bude mít strach, když zjistí, že nebyl celou noc doma. A zatímco se držel za hlavu, přemýšlel, jestli ze sebe právě neudělal úplného pitomce a malého kluka, který se pořád drží babiččiny sukně, ale Gar se smál na celé kolo. „No, nechtěl bych být u toho, až jí to budeš vysvětlovat," chechtal se a Fimur se škaredil. Nic naplat, musel domů a byl čas se rozloučit. Alespoň na chvíli.

„Poslyš, Fimi, přijdeš ještě?" zeptal se ho Gar, když ho ještě na moment, než odemkl dveře, chytil do náruče. 

Fimi? Cože? Jak mu to řekl? Rozesmálo ho to. Drsný žoldák a je samý úsměv, samá pusa a teď ještě tohle. U všech bohů, on chce, aby přišel znovu. A jak rád mu jeho prosbu splní.

„Přijdu, slibuji," odpověděl a po posledním polibku Gar konečně odemkl dveře, vykoukl, zda je čistý vzduch a pustil Fimura domů.

Vytratit se nenápadně z hostince, to bylo ještě docela v pohodě. Ale doma stejné štěstí neměl, to by asi musel být neviditelný. Dveře od domu sice otevřel docela potichu, a ještě tišeji je zavřel, ale když se otočil....

....stála Belda v chodbě přímo naproti němu, jako generál, ruce v bok. Přemýšlel, jestli dostane tou utěrkou, co držela v ruce, nebo na něj vezme něco tvrdšího. Třeba vařečku nebo koště.