Mlha nad hvozdem

Kapitola 22.

Je-li smrt taková, že se probudíte v posteli přikrytý teplou přikrývkou, v pokoji, ze kterého dýchá klid a bezpečí, pak je to tedy pěkná smrt. Ta černočerná tma zmizela, bylo světlo, ale den za zavřeným oknem byl pošmourný a deštivý, déšť v pravidelném rytmu bubnoval na okenice a vítr ohýbal vršky stromů. V krbu praskal oheň a v pokoji, ve kterém se Fimur právě probudil, bylo příjemné teplíčko.

Otevřel oči a chvíli jen zíral do bílého kamenného stropu nad sebou, než se rozhlédl. Ale ten pokoj neznal, byl cizí, určitě neležel u nich doma. Je mrtvý? Nebo žije? Chtěl se pohnout, ale tělo ho rozbolelo k uzoufání tak, až zasténal. Roztřásl se, snad v panické hrůze a strachu z neznámého místa, ale naštěstí jeho strach netrval moc dlouho.

„Fimure, u všech bohů díky, konečně jsi vzhůru." Garův ustaraný obličej se zničehonic objevil přímo nad ním.

„Nehýbej se, byl jsi zraněný a velmi vážně nemocný. Ale neboj se, neboj se, všechno je v pořádku," chytil ho pevně za ruku, když viděl zděšení v jeho kaštanových očí. 

„Gare," zašeptal a Gar se konečně usmál, stále ho držíc za ruku, „neboj se, Fimure, už jsi v bezpečí. Už ti nic nehrozí, jen klid, klid," hladil ho po tváři a když se Fimur uklidnil, jeho ruku pustil.

„Princi," zvolal hlasitě, až sebou Fimur cukl, a v otevřených dveřích během chvíle objevil plavovlasý mladík. 

„Konečně se probral," oznámil mu vítězoslavně Gar a Arlen si očividně oddechl. 

„U všech bohů, Fimure, konečně jsi vzhůru. Strašně jsme se o tebe báli," vysypal ze sebe, ve tváři konečně šťastný úsměv a rozhodně teď nelhal. Protože poslední dny byly naplněny zoufalým zápasem o jeho život. Všichni byli vystrašení a nutno dodat, i značně unaveni.

A nebáli se jen o jeho život, měli i trochu strach z událostí budoucích. Ze zpráv, které budou muset Fimurovi sdělit, až se probere a které pro něj budou velmi bolestivé a zdrcující. Fimur ani netušil, jak vážná a dlouhá diskuse proběhla mezi Garabanem a Arlenem, když se za těch dlouhých probdělých nocí domlouvali, který z nich bude muset být ten posel špatných zpráv. Tak nějak doufali, že to osud vyřeší za ně a prostě to řekne ten, koho se zrovna Fimur zeptá. Na bratra. A na babičku.

Dnes to naštěstí nebylo, protože zmámený a nemocí vysílený Fimur se probral jen na malou chvíli a než mu dal Gar napít a ošetřil ho, už zase nevěděl o světě. Na jeho tichou otázku, jak se jí daří, už nestačil nikdo odpovědět. 

„Zase je v bezvědomí," vzdychl Gar, když ho přikrýval, „ale to nejhorší má za sebou. Horečka mu klesá, bude žít," otočil se k princi, který bezradně přešlapoval u postele a přikývl hlavou.

A tak to bylo ještě další dva dny. Ale třetí den, když se Fimur probudil, tentokrát do vlahého letního večera, bylo mu už o poznání lépe. Dost na to, aby se mohl ptát. Protože jediné, co se mu zatím podařilo zjistit v těch mihotavých okamžicích, kdy byl při vědomí, bylo že pokoj, ve kterém leží, se nachází v Arlenově domě.

Nicméně, Gar s potěšením konstatoval, že už nemá horečku a vše je na dobré cestě. „Trochu se najez," přisedl si k Fimurovi s miskou polévky. 

„Musíš něco sníst, no tak," nedal mu tak nějak na výběr a pár lžiček do něj přece jen dostal. Musel, protože tušil, že pak už Fimur nebude chtít nic pozřít. Pak mu dal napít, Fimur se ani nechtěl ptát, co v tom odvaru bylo. Nebylo to moc dobré. Ale teď už měl dost sil. Dost sil na to, aby se Gara, který mu právě naklepával polštář, aby se mu dobře leželo, zeptal.