Mlha nad hvozdem

Kapitola 24.

Fimure, je mi líto, ale Garaban odjel. Má své povinnosti doma a také musel dokončit svůj úkol.

Jak....odjel? Odjel, Fimure, prostě musel. Ale mám ti vyřídit, ať na sebe dáváš pozor.

A pak osaměl. Se svými myšlenkami i bolestí. Protože teď už, a tentokrát opravdu jen svojí vinou, definitivně přišel o všechno. A o všechny. Hořké slzy bolesti, které ten večer prolil, patřily jim všem.

Přišel o své sny. Nezbylo mu už vůbec nic.

....... o dva měsíce později

Léto už dalo bílému městu v Temném hvozdu dávno sbohem. Příroda se vysvlékla ze svých letních šatů, blankytně modrých zdobených nadýchanými bílými obláčky a protkaných zlatavou sluneční nití, voňavých po lučních květinách, senu a lesních jahodách. Ruku v ruce s věčným vesmírným koloběhem se převlékla do pestrobarevného podzimního hávu, přes ramena si přehodila lehký závoj z mlhy zdobený dešťovými kapkami a nasadila si korunku zdobenou drobnými kvítečky vřesů. Lehounký vánek z jihu vystřídal chladný vítr ze severu, hvozd byl provoněn houbami, tlejícím listím a sluneční paprsky s postupujícími podzimními dny ztrácely svoji hřejivou sílu. Ale ještě drahnou chvíli bude trvat, než matka Země vymění podzimní háv za třpytivé šaty s vlečkou šité ze sněhových vloček.

Krása přírody i podzimního hvozdu už pro mnohé obyvatele města v Temném hvozdu nebyla nic nového, ale málokdo se kochal pohledem na barevné listí snášející se k zemi. Spíš se všichni zachumlali do teplejších kabátů, zkontrolovali a doplňovali si zásoby dřeva a jídla na zimu. A tak radost měly tak maximálně děti sbírající dozrálé šípky a jeřabiny, kterým chladný vítr barvil tváře a nosy dočervena. Za chladných podzimních večerů si město nasadilo šedavou čepičku dýmu vycházejícího z komínů a tiše si zívlo v očekávání stále delších nocí.

Město už dávno zapomnělo na události, které se tu staly před pár týdny. Stalo se, stalo, vzrušení opadlo a život šel dál. Město žilo dál, nerušeně, modrý plamen uprostřed náměstí dál plápolal, poháněn srdcem svého Posledního Strážce. Život šel dál.

Někteří vše pustili z hlavy, ale někteří....někteří zapomenout nedokázali.

Fimur strávil u Arlena a Vlka ještě další tři týdny, než se plně zotavil ze svých zranění. Jeho tělo se možná uzdravilo, ale srdce rozhodně ne. Až příliš bylo zatíženo událostmi, které se staly a tolik ho zranily. K hrobu jeho babičky ho princ s Vlkem doprovodili hned, jak dokázal vstát z postele a udržet se na nohách. Byl pod jedním z těch velkých stromů, které na hřbitově rostly, s maličkým jednoduchým náhrobkem z bílého kamene. Plakal, až mu srdce usedalo, a vítr v koruně stromu tiše zpíval smuteční píseň na rozloučenou. Ani netušil, jak dlouho u jejího hrobu seděl, slunce se už sklánělo k západu a obloha se ozdobila červánky, když pro něj princ přišel a odvedl ho zpět k nim. Zpočátku se tam vracel téměř každý den, k tomu tichému místu jejího posledního odpočinku, vždy s čerstvou květinou a laskavou vzpomínkou.

Po třech týdnech se pak vrátil k sobě domů. Ale jaký to byl domov? Už to byl jen prázdný dům, tak tichý a opuštěný, kde mu každá místnost připomínala babičku, a bohužel, i jeho bratra. Dům, ve kterém před lety našli nový domov, když prchali před válkou, který si s láskou a velkým úsilím opravili, se mu stal vězením. Doslova a do písmene tichým hrobem, ve kterém Fimur pohřbil svoje naděje a kde se zcela zlomený ukryl před celým světem.

Těžko by někdo mohl tušit, že veselý a laskavý mladík, před pár týdny tak plný života, snů a lásky, se stane živoucí troskou plnou strachu a nočních můr. Události a děsivý zážitek z temné části hvozdu, kde měl zemřít, ho poznamenal více, než by kdo mohl tušit. Stáhl se do sebe, aby se nikdo nedozvěděl, jak moc trpí a že je jeho zdraví podlomené víc, než byl ochoten přiznat sobě nebo svým přátelům.