Mlha nad hvozdem

Kapitola 25.

Pozdravil ho a jeho přítel zvedl pomalu hlavu.

„Arlene, vítej," zasmál se Fimur, když ho uviděl stát mezi dveřmi. Nikdy mu to neřekl, ale za princovy návštěvy byl neskonale vděčný. Byly pro něj takovou malou světlou drobnou radostí v jeho šedivě depresivních a jednotvárných dnech. Pomalu se zvedl z malé dřevěné stoličky, na které seděl, a přivítal ho srdečným objetím. Společně posadili na lavici ke stolu, Arlen se usadil hezky naproti němu, aby na něj dobře viděl a díky přijal trošku medoviny, kterou mu Fimur nalil do malého hrnečku.

Alespoň že v kuchyni měl teplo a jakžtakž o sebe ještě dbá, pomyslel si Arlen, a oplatil svému příteli jeho váhavý úsměv.

„Jak se ti daří, Fimure?" optal se ho jako vždy a odpověď ho nepřekvapila. 

„Dobře," odvětil s drobným úsměvem Fimur, ale byla to jen slušná odpověď na slušnou otázku. Jako vždy. Pohublý a bledý obličej ho usvědčoval z naprostého opaku, ani jeho úsměv Arlena už po těch týdnech nedokázal oklamat. Věděl, že je předstíraný.

„Máš co jíst?" přispěchal princ s další otázkou a Fimur jen tiše při kývl. Při pohledu na oschlý kousek chleba, který ležel na talířku na stole, si pomyslel své. V téhle kuchyni se už dlouho nic dobrého nevařilo. Ne, že by to Fimur neuměl, jeho babička ho naučila, jak se o sebe postarat, ale proč by to dělal? Neměl důvod si vyvařovat, neměl vůbec žádnou chuť k jídlu a taky podle toho vypadal.

„Můžeš se k nám stavit na oběd, třeba zítra, ano? Ethel moc dobře vaří, však víš," přispěchal tedy Arlen s upřímným pozváním a Fimur nejistě pokrčil rameny v souhlas. 

„Dobře, tak zítra, řeknu to Ethel," pokračoval princ a nečekal na Fimurův souhlas, protože věděl, že teď se z toho nevykroutí a prostě ho jako vždy poslušně poslechne. Chvíli si povídali, jen tak, o tom, co je nového, jaké drby a zajímavosti zrovinka letí městem. To bylo spíš jen na odlehčení, ale Fimur Arlena poslouchal rád. Aspoň na chvíli byly jeho myšlenky jinde než na hřbitově nebo u něj...

„Tak co, nechceš se už vrátit do služby?" zkusil to nenápadně Arlen mezi řečí, když už probrali nejžhavější zprávičky a čerstvé drby z města. Zamítavá odpověď ho nikterak nepřekvapila, neslyšel ji poprvé a bál se, že ani naposledy.

„Ještě ne, nezlob se. Dej mi čas, prosím," mumlal Fimur, sklopil oči, nervózně si pohrával prsty s lemem své lehce našedlé košile a doufal, že se princ znovu slituje a nedá mu to příkazem. To by bylo kruté a taky dost zbytečné.

Arlen s povzdechem souhlasil, jak jinak, nenutil by ho. Spíš měl strach, aby Fimur za nějaký čas nemusel dřít bídu s nouzí. Usrkl trochu medoviny z hrnku, potřeboval si trochu posilnit nervy, protože bylo načase přejít i k těm méně potěšujícím zprávám.

„Včera jsem dostal dopis, od Garabana, ohledně tvého bratra," nadechl se Arlen, zatímco Fimur lehce pobledl, což princi samozřejmě neušlo. Arlen si všiml už dřív, že vždy, když došlo na Garabanovo jméno, Fimurův obličej dokázal vystřídat nejenom poměrně dost výrazů, ale občas i barev.

I teď byl trochu pobledlý, ale důvodem mohl být jeho bratr. „Co je s Faranem?" špitl Fimur a sklopil oči, protože ho opět dohnala ta vlna studu a hanby za jeho čin. Byly to chvíle, kdy se nedokázal princi podívat ani do očí. Ale i přesto se o toho prevíta pořád bál.

„V dopise stálo, že měl minulý týden soud. Stráví tři roky ve vězení, mrzí mě to," slyšel Arlena a jen smutně pokrčil rameny.

„Proč by tě to mělo mrzet, Arlene, kradl a dostal, co si zasloužil. Tak to je a nikdo z nás s tím nic neudělá," vzdychl letargicky. Nebylo to pro něj žádné překvapení, upozorňovali ho na to několikrát, co jeho bratra čeká. Dohnala ho jeho vlastní hamižnost a zlo.