Mlha nad hvozdem

Kapitola 26.

A tak se osud hluboce zamyslel a rozhodl se, že se ve městě dost nudí a už je ten pravý čas, aby se začalo něco dít. A ta správná myšlenka ťukla Arlena do nosu hned druhý den ráno hned, jak se probudil. Nechtěl ale jednat zbrkle, vše bylo nutno pořádně promyslet. Ale byla to jediná možnost, jak Fimura vytrhnout z toho děsivého vězení, které si vytvořil z vlastního domova a strachu, a dám mu alespoň malou šanci všechno napravit. Možná mu nemůže řešení naservírovat na zlatém podnose, ale třeba bude stačit, když ho jen trochu popostrčí.

Alespoň doufal, že tomu tak bude, když si Fimura nechal o dva dny později zavolat k sobě.

„Mám pro tebe úkol," sdělil mu s úsměvem, když se usadili do křesel v princově pracovně. Ve velkém krbu hořel oheň a v místnosti se rozlévalo příjemné teplo. Ethel jim donesla trochu horké medoviny na zahřátí, což Fimura potěšilo, protože podzim se opět přihlásil o slovo svým sychravým a dnes i poněkud větrným počasím. Děti honily s veselým křikem po náměstí svoje čepice, které jim ledový severní vítr rval z hlavy a udělaly si z toho pěknou zábavu na celé odpoledne. Fimur drkotal zuby zimou už v půli cesty k princovu domu a dorazil zachumlaný do kabátu a s červeným nosem.

S díky přijal pohár, o který si mohl zahřát zkřehlé prsty, ale v jeho tváři Arlen zaznamenal lehké napětí. Arlen za ním chodil na návštěvu, ale už uplynulo pěkných pár měsíců od chvíle, co si ho nechal takhle znenadání zavolat. Určitě to znamenalo něco vážného.

„Chci tě požádat, jestli bys mohl odvézt dopis do Tarwendova královského města," začal princ a Fimur tiše polkl a na okamžik ztuhl strachy. 

„Mám teď málo lidí a myslím si, že ty sám potřebuješ trochu změnit prostředí," pokračoval nenuceně Arlen a rozhodl se nevšímat si Fimurova zmateného obličeje a rychlého, téměř nezřetelného zamítavého gesta.

„Nejsem si jistý, Arlene," špitl Fimur, protože teď se vážně lekl. U všech bohů, dřív by mu to nedělalo sebemenší problém, ale teď mu pomalu hrůzou vstávaly vlasy na hlavě, když si představil, že by měl vytáhnou paty z města a z domu. Chtěl se bránit, ale Arlen mu nedal příliš na vybranou.

„Fimure, prosím, nežádal bych tě o to, kdyby to nebylo nutné. Podívej se, počasí je pořád chladnější, pár chlapů mi odpadlo s nějakou rýmičkou, Renardova žena čeká třetí mimčo, má každou chvilku rodit a on se nechce hnout z domu, Turrova žena je vážně nemocná, no, co ti mám povídat. Vážně mám málo lidí, jinak bych tě o to nežádal, opravdu," smutně si povzdechl a Fimur si skousl rty.

Co na to princi má vůbec říct? A ze všech království okolo si musí princ vybrat zrovna to Tarwendovo? 

A poslat ho rovnou do města, kde může potkat.....JEHO!

„Fimure, posloucháš mě?" drcl do něj Arlen a Fimur se rychle vzpamatoval. Nechal se až příliš unést myšlenkami. A také svým strachem.

Ale princ všechno tohle tušil. Hlavně bylo důležité nedat Fimurovi moc času na rozmyšlenou a obranu, a jemně ho vmanévrovat jeho do vymyšleného plánu. 

„Vyrazili byste zítra ráno. Dám ti sebou ještě doprovod, abys nejel sám, ten dopis je poměrně důležitý. Pojedou s tebou dva vojáci jako tvoje stráž," pokračoval Arlen v klidu dál a po očku sledoval, co Fimur na to. No, žádná velká radost se nekonala, Fimur sklopil oči a bylo vidět, jak váhá. Princ si dost dobře dokázal představit, co má asi Fimur teď na jazyku a že by ho nejraději poslal do háje.

„Fimure, uděláš to pro mě?" zeptal se Arlen, dodal k tomu ještě prosebný obličej, přidal psí oči a Fimur se musel hodně přemáhat a sebrat všechny svoje zbývající síly, aby souhlasil. Protože na rozdíl od jiných rozhovorů byla v Arlenově hlase nejen laskavost, ale svým způsobem tam byl i určitý rozkaz. Královský rozkaz.