Mlha nad hvozdem

Kapitola 31.

Smůla se na Fimura nalepila od božího rána a teď ještě tohle. Ti dva muži ho vedli mezi sebou, či ho spíše museli podpírat, protože nohy měl tak slabé a vratké, že se na nich sotva udržel. Ani nevnímal, kam vlastně jdou, domy i ulice mu splynuly v různobarevnou čmouhu. Byla to pro něj dost vyčerpávající cesta.

„Nechte mě, prosím," zašeptal a prosil, ale oni ho neposlechli, samozřejmě a šli dál. A trhovce samozřejmě jeho vztek nepřešel, a tak hudroval a vztekal se celou cestu, až ho jeden z těch chlapů musel napomenout, aby tak nevyváděl.

Naštěstí nešli dlouho. Napůl ho dovedli a napůl dovlekli k maličkému statku, který se krčil mezi dalšími statky a staveními, pěkně položenými pod hradbami královského města. Bylo jich tam dost, že by mohly vytvořit vlastní vesničku nebo dvě. Hodně se zde choval dobytek, koně, ovce, a blízko byla také pole, kam lidé chodili pracovat. Když hrozilo nebezpečí, mohli se vcelku rychle schovat za hradby města. Fungovalo to takto už celá desetiletí a všichni byli spokojení.

Trhovcovo stavení patřilo mezi ty menší, ale prosperující a bylo to na něm i vidět. Roubené stavení s čistými okny a pečlivě uklizeným dvorem je přivítalo. Ve stáji stáli dva koně a dle chrochtání bylo v nedalekém chlívku i pár pěkných prasat. Výroba nádobí mu pěkně vynášela a penízky se jen sypaly. Jenže teď přišel o takovou kupu peněz. Dá tomu otrapovi pěkně za vyučenou, jen jak budou sami a ti dva chlápci od Garabana vypadnou.

„Tady bydlím," slyšel ho Fimur, a muži ho zavedli přímo na dvůr a tam ho beze slova pustili. Sotva se udržel na nohou a ještě uslyšel, jak se muži s trhovcem loučí a pak odešli. A nechali ho tam napospas tomu chlápkovi, který na něj měl šílený vztek.

Udeřil ho tak, až se Fimurovi podlomily nohy, a tvrdě dopadl na zem.

„Nechtěl jsem, pane, moc se omlouvám." Poslední svoje síly vyčerpal na docela chabou omluvu, ale samozřejmě neuspěl.

„Já ti dám, ty otrapo, sedřu tě z kůže, ty špindíro. Tady si to tvrdě odpracuješ. Já ti dám, ničit lidem jejich živnost," zahulákal trhovec a pak ho popadl a smykem ho vlekl kamsi dozadu na dvůr. 

Stála tam stará dřevěná kůlna. Otevřel dveře a doslova Fimura hodil dovnitř. Dopadl na zem, špinavou a zaprášenou, se zbytky slámy a sena, které se tam dřív skladovaly. Kolem se povalovalo staré harampádí, rozbité trakače, motyky a bohové ví, co ještě. A taky tam byl prach, hnusná havěť a zima. Velká zima...

„Tady budeš chrápat, ty pacholku. A hned zítra ráno, jak vstaneš, tak vykydáš prasatům. Taky k nim patříš, ty špindíro," ucedil vztekle a pak si zhnuseně při pohledu na ležícího Fimura uplivl. Ach ano, pro něj to opravdu byl jen otrapa a špindíra, který mu zničil jeho drahocenné zboží a na kterém si může vylít svůj hněv. Vztekle třískl dveřmi a zajistil je na závoru, aby mu náhodou jeho levná pracovní síla nemohla pod rouškou noci utéct.

Jenže ta něco takového neměl Fimur ani myšlenky, a hlavně ani sílu. Chvíli zůstal ležet na studené zemi a když si jeho oči přivykly šeru, sebral poslední svoje síly, odplazil se do nedalekého kouta a schoulil se do klubíčka na malé hromádce slámy, která tam byla. Plášť už ho dávno nedokázal zahřát. Rozkašlal se, a ztěžka polkl. V krku ho bolelo k uzoufání. Nestyděl se za slzy, které mu stékaly po tváři.

Dnes ho viděl. Poprvé, po dvou měsících a zřejmě i naposledy ve svém krátkém bídném životě. Jak to jen mohl celé tak pokazit? Strašně se styděl podívat se na něj a takhle to dopadlo. Protože jediný člověk, který mu mohl pomoct a zachránit ho, ho nepoznal. A co teď? Nikdy se odsud nedostane, jen bohové ví, jak dlouho mu bude trvat, než svůj dluh splatí. A jestli se toho vůbec dožije. Ne, nedožije. Zemře tady, v té staré, havětí prolezlé tmavé kůlně. Arlen se nikdy nedozví, co se s ním stalo. A Gar...