Mlha nad hvozdem

Kapitola 15.

Fimur se z bratrova pokoje doslova vypotácel. Nohy se mu třásly tak, že se na nich sotva udržel a ruce sotva dokázaly stisknou kliku od jeho vlastního pokoje. Opřel se o dveře, bledý a roztřesený, a svezl se po nich na zem. Chvíli seděl na studené podlaze a snažil se zklidnit bušící srdce. Strach s ním lomcoval ještě teď. Nikdy nečekal, že by se jeho rozhovor s bratrem mohl rozvinout v něco tak šíleného. Netušil, kde se v něm najednou vzalo tolik šílené nenávisti a že si byl schopen jen kvůli penězům vzít vlastní babičku jako rukojmí. Ano, doslova. Její štěstí a zdraví klidně bez skrupulí a ochotně vymění za svoje vlastní zájmy. Jeho chamtivost byla nad jeho vlastní rodinu.

Seděl na podlaze, snažil se uklidnit, dýchat, ale moc to nešlo. Pořád se třásl jako list ve větru a jeho mysl se snažila najít rovnováhu a řešení, jak z této situace ven. Jak tam má teď jít, za ní dolů a tvářit se, že se nic nestalo a jeho rozhovor s bratrem proběhl naprosto v klidu. Tolik nenávisti a výhružek jen kvůli penězům.

Jak by asi zareagovala, kdyby se doopravdy dozvěděla o jeho vztahu s Garem? Vždyť o Vlkovi a Arlenovi věděla, a nevadilo jí to, ale on byl její vnuk. Už kolikrát mluvila o tom, že by se měl oženit a přivést si nějakou krásnou nevěstu, že by se ráda ještě dočkala pravnoučat. Ach, u všech bohů, opravdu jí to může zlomit srdce?

Gar. Jeho žoldák. Ale jaký to byl vlastně vztah? Něco ho k němu táhlo, něco nadpozemského, a jeho srdce bylo oblouzněné a zmámené novými prožitky. Ale Gar jednou odejde, opustí tohle město a pak bude stejně konec. Zase zůstane sám. Možná by to bylo lepší, kdyby to ukončil hned. Neprotahoval dál tohle trápení. Zavřel oči, ale jen ta představa, že by ho měl opustit, mu vehnala do očí slzy.

Proč to nešlo? Vždyť se setkali jen několikrát. Tak proč pro něj bylo tak nemyslitelné odehnat ho od sebe?

Protože to pro něj už nebyl jen žoldák projíždějící městem. Co se to stalo s jeho srdcem? A proč všechny jeho myšlenky patřily jen jemu? Jak prosvětlil jeho nudné šedivé dny a vnesl do jeho života to světlo a lásku, po které tolik let jen tiše a vroucně toužil. On mu dal život a nové sny.

Ale ne, teď tomu je konec. Musí ochránit babičku. Ukončí to. 

Dnes večer za ním půjde a řekne mu to.

Nebo ne?

Chytil se v zoufalství za hlavu a najednou nevěděl, co má dělat. Nechal se Faranem hloupě vyprovokovat a zahnat do kouta. Možná by neměl jednat zbrkle a měl by si nechat všechno v klidu projít hlavou. Promyslet si pečlivě, co udělá. Třeba se to dá nějakým způsobem vyřešit, aniž by ohrozil Beldu a její chatrné zdraví.

Nevěděl, jak dlouho na té zemi seděl, ale zvedl ho až Beldin hlas, který je volal k obědu. Slyšel bouchnutí dveří a když vyšel na chodbu, jeho bratr už scházel schody. Sekl po něm nenávistným pohledem a zamířil si to ke kuchyni. Fimur se pomalu šoural za ním, ale s tím malým divadýlkem, co si připravil, Faran pěkně počkal na něj.

„Omlouvám se, babičko," usmál se Faran na Beldu, „přehnal jsem to, promiň mi to," pravil sladce, a dokonce jí dal i pusu na tvář, aby se nezlobila. Ještě pár líbivých slovíček pro ni měl, dokonce ji pomohl i prostřít na stůl, a po obědě umýt nádobí. To byla ale změna, která ovšem vykouzlila na Beldině tváři úsměv. Asi mu odpustila, že si na ni po svém příchodu tak ošklivě otevřel pusu. A Fimur jen seděl, pobledlý, s nasazenou maskou klidu plnou úsměvů, aby nic nepoznala. Musel, protože když se nedívala, Faranův pohled směrem k němu mluvil za vše.

Otevři zobák, a budeš hořce litovat, bratříčku.

Žaludek měl tak sevřený, že ani nemohl moc jíst. Byl rád, když ho po obědě Belda zaúkolovala nějakými roznáškami. Nevypadala dnes moc dobře, zase trochu pokašlávala, a o to větší měl Fimur o ní strach. Vždyť byla vždycky tak plná energie, co se to s ní najednou děje? Nesmí se jí už víc přitížit, nesmí a on pro to udělá maximum.