Mlha nad hvozdem

Kapitola 4.

A začalo to všechno takovým krásným letním ránem, kdy obloha byla jako vymetená, neposkvrněná jediným mráčkem a slunce se na ně shůry smálo a zvěstovalo jim, že dnes bude opravdu, ale opravdu velké horko. Fimur tato sluncem provoněná rána miloval. Seděl v koňském sedle a všemi smysly vnímal tu krásu okolo sebe. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Miloval tu vůni lesa, jehličí, kterou k nim zanesl vítr a smíchal jí s opojnou vůní posečené trávy. Začaly senoseče, malé louky v sousedství města a kolem hvozdu jim daly dost krmení na zimu pro všechna zvířata. Ptáci cvrlikali jak o život a zdálky k nim zazníval ruch probouzejícího se města.

Turr si pohvizdoval a občas něco pronesl, aby řeč nestála, ale stejně jako Fimur se dnes spíš v tichosti kochal okolním létem provoněným a prozářeným hvozdem. Celý den ubíhal docela pokojně, cesta byla jako vymetená, za celičký den nepotkali ani jednoho živáčka a Turr taky pokyvoval hlavou, že se to stává málokdy. Dá se říct, že se celé odpoledne neskonale nudili. Ale bohužel, nic netrvá věčně.

„Myslím, že máme práci," zabručel Turr, když projeli zatáčkou a před nimi se široká lesní cesta alespoň na chvíli přestala klikatit, a proťala hvozd jako rovná přímá čára, která se po několika stech metrech zase stočila jako had kamsi do tmavé části hvozdu. A tam, uprostřed cesty, stála výprava minimálně pěti koňských povozů. A kolem toho jednoho bylo až příliš rušno. Lidé se tam hemžili jako mravenci a oběma strážcům bylo jasné, že se tam asi řeší něco vážného.

„To je v pořádku, jen se nám rozbilo kolo," halekal na ně jeden z postarších mužů postávacích u povozu, když přijeli až k nim, a Turr se, jako správný velitel jejich hlídky, ihned zajímal o to, co se stalo.

„Najeli jsme do výmolu, rozbilo se nám kolo u povozu, musíme to nejprve spravit nebo se nehneme," zvěstoval jim důležitě další z mužů a nijak si jich už nevšímali, protože bylo potřeba z jedné strany vůz podepřít a prasklé kolo vytáhnout z osy a opravit. Všichni halekali, byli zpocení a upachtění, protože tohle byla práce na pár hodin, a uprostřed hvozdu, kdy město bylo vzdáleno na půlden cesty, to nebyla žádná legrace. Turr i Fimur sesedli z koní, sice tu lidí bylo dost, ale kdyby bylo potřeba přiložit ruku k dílu, neměli problém pomoct.

Fimur se jen krátce rozhlédl, tak jako ho Turr učil a rychle si prohlédl všechny okolo postávající. Bylo jich tu dost, někteří se snažili pomoci, jiní jen koukali a se smíchem povzbuzovali. Další dva chlápci se začali dohadovat, ale jak z jejich prudkého hovoru vyplynulo, byli to dva bratři, oba obchodníci a láteřili na celé kolo, že se už dnes do města nedostanou. V tom měli pravdu, ostatně blížil se večer a bylo lepší zůstat v tábořišti, které bylo nedaleko a strávit tam v bezpečí noc. A zatímco se to Turr snažil vysvětlit hádajícím se bratrům, Fimur se nenápadně rozhlédl po ostatních.

Byli to obchodníci, dle naložených vozů, ale bylo tu i pár jezdců, kteří rozhodně k výpravě nepatřili. Spíš jen projížděli okolo a chtěli pomoci, nebo se tím jen bavili. Na dlouhé nudné cestě to mohlo být malé zpestření. Někteří mohli být i doprovod, trhovci si často najímali bývalé vojáky či žoldáky, aby při delších cestách ochraňovali je, jejich zboží i peníze před zloději. U jednoho z povozů viděl koně, ale jeho majitele ne. 

A na konci, až za posledním vozem se objevili zničehonic dva jezdci. Dva chlápci, zamračení, s ostrým pohledem, ozbrojení, kteří možná chtěli jen projet. Nevěnoval jim víc pozornost, spíš sledoval Turra, který se snažil zklidnit ty dva uřvané trhovce, kteří se s ním začali hádat, a přesvědčit je, zda by nebylo lepší přeložit zboží na ostatní vozy a urychleně odjet na tábořiště dřív, než přijde večer.

Snad to byla intuice, takovéto šimrání v zádech a za krkem, které Fimura donutilo otočit se a zkontrolovat, kde ti dva divní chlapíci jsou. Neprojeli okolo a neodjeli pryč, stáli pořád tam, kousek od nich a jeden z nich na něj zíral. Velký mohutný chlap, plešatý, s jizvou na obličeji a s pohledem, který ho propaloval skrz na skrz. Byl v něm nenávist, vztek, a vůbec na něj civěl tak divně, že se z toho Fimurovi sevřel žaludek.