Mlha nad hvozdem

Kapitola 16.

Když se Fimur ráno probudil, zachumlaný pod přikrývkou, neměl chuť vstávat nebo kamkoliv jít. Gar už byl dávno vzhůru, seděl u okna, pokuřoval dýmku a četl si v té jeho tajemné knize, černou koženou brašnu položenou na zemi vedle židle. Chvíli se na něj díval, na jeho svalnaté tělo a tmavé vlnité vlasy. Nikdy se ho nezeptal, proč je nenosí delší, tak jako většina mužů. Tolik se odlišoval, byl tak jiný, a tak záhadný. Co tu vlastně ještě dělal, když už měl správně být někde za horami s další výpravou a úkolem. Žoldák putující světem. Žoldák, který si přivlastnil jeho srdce. Jak mu mohl tak rychle podlehnout?

Ale tím, co teď udělá, ublíží jen sám sobě. On k němu určitě necítí nic. Byl jen povyražení na jeho dlouhé cestě. Jeden odejde, přijde druhý. To je prostě život.

Sedl si a začal se pomalu oblékat. „Ještě není snídaně, dobré ráno," usmál se na něj Gar a Fimur mu zdvořile oplatil alespoň jeho úsměv a pozdrav. Stáhl si vlasy do ohonu a oblékl kabát, což Gara překvapilo. Myslel, že se zdrží jako vždycky. Chtěl si s ním promluvit, zjistit příčinu jeho včerejšího a očividně i dnešního smutku, ale nevypadalo to, že by se mu Fimur chtěl svěřovat.

„Myslel jsem, že se spolu ještě nasnídáme," nadhodil opatrně Gar, zatímco se Fimur pomalu zvedal z postele.

„Omlouvám se, Gare, musím domů, babička byla včera unavená, chci být doma brzy, kdyby potřebovala s něčím pomoct," odpověděl mu Fimur posmutněle a zničehonic se mu sevřelo srdce žalem. Otočil se, chtěl odejít, vlastně utéct z téhle žalostné situace, která ho tak bolela, ale Gar ho nenechal. Popadl ho za ruku a otočil ho zpět k sobě.

„Fimure, neodcházej, promluvíme si spolu. Víš, co jsem ti říkal včera v noci? Můžeš mi říct cokoliv," snažil se ho přesvědčit, nepouštěje jeho ruku, ale Fimur zavrtěl hlavou. 

„Ne," zašeptal tiše a jeho obličej byl bledý tak, až Gara trochu vyděsil. Srdce se mu sevřelo tak, až ho to samotného překvapilo.

Protože jeho slova Fimura nepřesvědčila, zkusil to tedy znovu. „Přijď večer, promluvíme si, ano?" Najednou potřeboval mít jistotu, že ho ještě uvidí. A Fimurovi tlouklo srdce jako o závod, když ze sebe soukal tu větu, kterou vlastně nechtěl nikdy vyslovit. Rozhodnutí, které drásalo jeho srdce zaživa až do krve.

„Já nemůžu, Gare, nezlob se na mě, já už nemůžu. Už nepřijdu." Viděl Gara, jak na něj překvapeně hledí a chtělo se mu brečet. Ne brečet, křičet, přímo řvát bolestí, kterou cítil.

V tu chvíli však cítili oba to samé. „Fimure....proč?" vypravil ze sebe Gar překvapeně, zmatený nenadálou situací, kterou nechápal a najednou se mu stáhlo hrdlo, že sotva dokázal promluvit. Ne, tohle od něj nechtěl slyšet, co ho to najednou popadlo?

„Nemůžu, nemůžu, odpusť mi to," pronesl Fimur tiše, se sklopenou hlavou, aby Gar neviděl jeho oči. Jen stěží dokázal zadržet slzy. Právě obětoval svoje srdce za bezpečí své rodiny.

„Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě udělal, ale musím jít."

Gar ho nepustil, naopak, přitáhl si ho k sobě a pevně ho sevřel v náručí. „Fimure, dobře mě teď poslouchej. Já nevím, co se ti stalo, a nebudu vyzvídat, když si to chceš nechat pro sebe. Ale pamatuj si jedno. Můžeš mi kdykoliv cokoliv říct, jsem tu pro tebe a pomůžu ti, jestli potřebuješ, rozumíš," zašeptal a Fimur se v jeho náruči roztřásl tak, že se sotva udržel na nohou.

„Nejsi pro mě jen povyražení, Fimure. Nikdy jsi nebyl, rozumíš. Kdykoliv za mnou můžeš přijít, jsem tu pro tebe, slyšíš. Mysli na to, Fimi." Pevně ho sevřel a na rozloučenou mu věnoval jeden polibek na čelo.