Mlha nad hvozdem

Kapitola 18.

Ani rozhovor z Garabanem druhý den však princovi žádný velký klid do duše nepřinesl. Protože jediné, co mohl, bylo potvrdit Garabanovi jeho podezření, že se Fimur opravdu chová dost zvláštně. Což bylo ale zoufale málo. A Garabanova zasmušilá tvář Arlenovi potvrdila, že z toho také není příliš nadšený. Jeho pátrání totiž uvízlo na mrtvém bodě. A už vůbec se mu nelíbilo, že hlavní podezřelý je bratr jeho milence. Byla to svízelná situace a její řešení nakonec přinese bolest všem zúčastněným.

„Tak co budeme dělat teď? Mám si s Fimurem ještě jednou promluvit?" zeptal se ho váhavě princ, ale Garaban, sedící pohodlně v křesle naproti němu, se smutně pousmál a nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Nemyslím si, že by to k něčemu bylo. Neřekne nic. Ani mě, a očividně ani vám," řekl zadumaně. A znělo to i dost smutně, jak si princ všiml.

„Dobrá, ještě mě napadla možnost, že bychom mohli ten dům prohledat. Pokud Faran ty peníze skutečně má, najdeme je," zamyslel se Arlen, ale ani v tom s ním Garaban nesouhlasil. Naopak, byl trochu jiného názoru a bylo vidět, že o celé téhle zapeklité situaci velmi dopodrobna přemýšlel.

„Víte, co si myslím, pane? Že v jejich domě nenajdeme nic. Víte, co mě napadlo? Podle mě Fimur o těch penězích nějak dozvěděl, možná ho s nimi načapal, a Faran ho teď nějakým způsobem vydírá. Proto se chová tak, jak se chová. Ty peníze určitě dávno nejsou v domě a my bychom nenašli vůbec nic. Nic bychom mu nedokázali, jen bychom ze sebe udělali hlupáky," pronesl a Arlen zalapal po dechu. Na tuhle variantu nepomyslel. Těžko mohl tušit, že muž sedící před ním, má o jeho přítele ještě větší strach než on.

Jenže, neměli v rukou naprosto nic.

„A protože máme jen pouhopouhé domněnky a nemáme jediný důkaz, že by se naše slova zakládala na pravdě, budeme muset doufat, že se mýlíme. I tak si ale myslím, že bychom měli zůstali obezřetní a dát na Fimura pozor, pro jistotu. Pokud to bude možné, zkusím s ním ještě promluvit," vzdychl Garaban a Arlen zpozorněl. Nebyl hloupý a taky si uměl spočítat, kolik jsou dvě a dvě. Gar se s Fimurem vídá, Fimurovy záhadné noční odchody z domu. Co když....?

Rychle zahnal z hlavy tyhle myšlenky, i když by svému příteli přál to nejlepší, a soustředil se na Garabanova slova. „Jak přesně to myslíte, Garabane?" otázal se ho a Gar se usmál.

„Inu, měl bych takový nápad, princi. Ale s tím mi zase budete muset pomoct vy," spiklenecky na něj Gar mrkl a tichý rozhovor, který pak spolu vedli, možná přinesl do jisté míry úlevu oběma. Škoda, že ani jeden z nich netušil, že jejich domněnky, které považovali za příliš nemožné a nepravděpodobné, mohou být neskutečně blízko smrtící pravdě.

Možná, že kdyby Fimur tušil, kolik starostí o něj ostatní mají, potěšilo by ho to. Zoufalství, které cítil, a které sžíralo jeho duši, bylo šílené. Měl strach o svoji babičku, a především, neskutečně se mu stýskalo po Garovi. Chodil po domě jako tělo bez duše, a ani Arlenova nenadálá návštěva mu radost nepřinesla. Opak byl pravdou. Zvedal se mu žaludek z té neskutečné přetvářky, kterou tam předvedl jeho bratr. Úžasné divadýlko, tak milý, pozorný, zábavný, slušný až běda. Bylo mu z toho zle a kudy chodil, tudy přemýšlel, jak z téhle zoufale neřešitelné situace ven. Jenže, žádná cesta ven neexistovala.

Když se otevřely dveře jeho pokoje a Faran vstoupil s tím svým kamenným obličeje plným záště dovnitř, bylo mu jasné, že žádný milý rozhovor se konat nebude. Princova včerejší návštěva mu ve skutečnosti pěkně zavařila a tušil, že odveta přijde brzy. 

„Včera to bylo co?" zavrčel na něj Faran, „můžeš mi laskavě říct, co ti dva tady dělali. Doufám, žes nežvanil," počastoval ho nenávistným pohledem a jeho oči metaly blesky na všechny strany.